Deník z Če-chanu Den 54 - Společně to zvládnem

Totální vyřízení, zase ta zahrada! Náš soused pořád někde pobíhá, něco kutí a vypadá to, že nikdy není unavenej, nebo co… A my přeházíme trošku kompostu a můžeme jít na celý odpoledne chrnět. Náhodou se mi teď daří zapojit i děti.

Makáme společně. Né úplně dobrovolně... Ovšem, to jim nemůže uškodit. Holt jednou skončí v Praze, v paneláku, s totálním odporem k životu na vsi. Budou ležet na gauči, otáčet čudlíkem topení a  přepínat programy. Aspoň se jim nic nestane. Žena jim neshodí omylem žebřík na hlavu, až upadnou, neseříznou si bříško prstu při roubování jabloní, nezlomí si palec na noze po pádu ze žebříku, nepropíchnou si nohu rezavým hřebíkem náhodně ležícím na zemi, nešlápnou na hrábě dovedně ukryté v trávě a nebudou mít fialovou bouli přesně uprostřed čela, nenateče jim noha, ruka, obličej... po včelím štípnutí a nebudou se muset bát toho šílenýho prasete, co má soused...
 

A já budu jako stará matka a babka, náchylná k utápění se v různých variantách strachů, o dost klidnější. Chalupa je přeci jen adrenalinový sport. Vlastně jim tou povinnou pracovní aktivitou v dětském věku velmi prospěju a sobě prodloužím věk dožití.
Jaro je parádní. Zaprší, tráva poskočí. My vyběhneme se sekačkou a získáme dojem, že máme navrch. Že tento rok úplně poprvé zvládneme trávu sekat a určitě nám nepřeroste. Období kosení a rozplývání se nad tím, jak je to zdravé, tiché a pro všechny kolem prospěšné, už máme pár let za sebou. "Můžeš si sám rozhodnout, jak strávíš den", říkal kosák, který nám báječnou kvalitní drahou kosu prodal. Jojo, my tu tichounce sekáme, cvičíme tělo, hrabeme a na kolečku vozíme a ze všech stran posloucháme hrůzný hukot sekaček v různých zvukových hladinách. To určitě! 
Léto už je slabší, každý rok s buzolou určujeme polohu záhonků a snažíme se zjistit, co a kam jsme vlastně zaseli... Mám na to tlusté chytré knihy, eko, biozahrada, bez chemie, plevel neexistuje! V mé realitě samozřejmě není. Dokud je malý, nevšímám si ho. Objeví se tam najednou až v létě a to už je tak velký, že když ho vytrhnete, vytvoříte na záhonku megakráter, čímž nenávratně poškodíte půlku potenciální úrody.
Dneska tu byl pán, co měl léta se svým tátou firmu na kompletní realizaci střech. Ale je z Českých Velenic, a to je tak moc u hranic, že tam měli pokrývači (zkažení Rakouskem) takové finanční požadavky, že nebylo možné je zaplatit. Pracanti jim nejprve jen vyhrožovali, že raději půjdou za kopečky a pak své výhružky úspěšně zrealizovali a všichni tam opravdu zmizeli. A tak majitelé firmu zabalili a prodávají jen materiál na ty střechy. To samé se prý stalo všem jejich konkurentům, a těm pro změnu nezbylo nakonec nic jiného, než se spojit a začít dělat spolu. Jsou teď prý mezi střechaři dream team, ti nejlepší z nejlepších v jedné partě. Tak nevím, je to happy end nebo není? 

Pan ředitel ve škole nafasoval nové testy. Taky nosošťouráky, ale místo knížeček jsou malé zkumavky. Není ze změny nadšený. U těch, co vypadaly jako přerostlé čínské lízátko, prý alespoň věděl, kterému dítěti jaký test patří. Zjevně to v pondělí teprve začne být pořádná bžunda. Naši potomci ovšem vzali napjatou epidemiologickou situaci za svou a v mezičase pracují na postupné imunizaci vlastními silami, společně. Kuba si do školy koupil sladké mléčné pití, které ještě nikdy neměl. Ptala jsem se ho pak, jaké bylo…
"Pěkně hnusný, nikomu ve škole nechutnalo!"
Covidu zmar!

P. S. Pro natvrdlíky ještě dodatek. Ano, pili všichni z jedné lahve.