Jak vyhecovat lamu!

Nejsem zvyklá moc lhát, ale když to jinak nejde, tak se snížím i k malé a nevinné lži. Zvlášť, když je to pro dobrou věc. :-D Podobně to bylo před cca 2 měsíci, kdy jsme sháněli posledního dvanáctého běžce do štafetového běhu Od Tatier k Dunaju a vypadalo to, že tenhle běh budeme muset dát v jedenácti. Neříkám, že to začátečník dát nemůže, ale přeci jen při 3. etapě už i trénovaný člověk polyká kilometry velmi ztěžka.

Na startu s úsměvem, který nám všem vydržel až do posledního metru :-)

No, a tak se stalo, že na mojí výzvu se ozval klient Radek, který tehdy běhal asi měsíc a že prý o tom uvažuje. V mé hlavě se zapálil oheň naděje a já věděla, že udělám všechno pro to, abych ho dostala do týmu. Že i trochu zalžu!

Radek: "Hele, a je to jako náročný? A kolik se běží?!"

Já: "Radku, jako jsou to JEN 3 etapy po cca 10 kilometrech. Ale jako tak hrozný to není." (Haha, je to šílený peklo a já se z toho minule vzpamatovávala celej týden.)

Radek: "A myslíš, že to zvládnu?!"

Já: (Pochybnosti byly, ale já tu 4. etapu prostě běžet nechci!) "Jasně, že jo. Na Vltavě (rozuměj Vltava Run) to s námi běžely holky, který taky běhaly asi měsíc. Tak to přeci musíš dát i Ty,ne?" 

Věděla jsem, že mužské ego je silnější než obava, jak moc náročné to bude. A tak se stalo, že se Radek přidal k našemu týmu a v půlce srpna s námi dorazil do Jasné na Slovensko, odkud tento závod startoval.  

Musím říct, že Radek zprvu seděl a netušil, co se bude dít. Hleděl a moc nemluvil. Možná i měl trochu strach, když nás slyšel. Naoko se totiž všichni tváříme, že běžíme jen pro radost, ale i tak všichni doufáme, že doběhneme rychleji, než jsme si dali za cíl. Všichni se navzájem hecujeme a popichujeme. A dostalo se samozřejmě i na Radka.  

Zásobeni veškerými možnými podpůrnými prostředky jsme ho začali dopovat. Brali jsme to přes ionťáky, BCAA až po energetické gely.  Dneska se divím, že si to všechno nechal narvat bez řečí do chřtánu a že to přežil. :-D Taky nevím, jestli to byla síla placebo efektu nebo čeho, ale Radek se hecnul tak, že překonával sám sebe. Radek se prostě nebál a běžel jako o život. Po každé doběhl pod svůj stanovený limit. A světe div se! Dokonce se dobrovolně přihlásil, že s námi určitě musí běžet i příští rok! Radku, už jsem to říkala, ale musím ještě jednou veřejně: smekám! :-D

Tenhle příběh vyprávím z jednoho důvodu. Je totiž stejný, jako tato výzva. Stačí pár přátel, pár lidí kolem sebe, kteří vám věří a kvůli kterým to nikdy nevzdáte!