Po úžasném dni v Mramorových horách už nás čekal jen návrat zpátky do Saigonu a pak let Dubaj – Praha.
Přiznám se, že z počátku jsem měla strach z tak dlouhého dne, protože z Danangu jsme odlétali v sedm hodin ráno a letadlo do Dubaje nám letělo až po půlnoci, ale na konec jsme to v pohodě zvládli. Po příletu to Saigonu tedy rozhodně nebylo kam spěchat. Zavazadla jsme si nechali v úschově na letišti a rozhodli se využít městskou hromadnou dopravu pro cestu do centra, aby byl zážitek kompletní. Pak jsme se pomalu procházeli centrem a vše si vychutnávali tak nějak víc v klidu. Přecházení rušných ulic už nám nečinilo žádné problémy a připadali jsme si skoro jako místní.
Byli jsme předem rozhodnutí, že určitě chceme navštívit nejvyšší mrakodrap. Vstupenka byla poměrně drahá, ale stálo to za to. Vydrželi jsme tam snad hodinu, dokud se slunce nesklonilo níž. Celý skydecker byl zaplavený zlatým teplým světlem ze zapadajícího slunce a nám se chtělo trochu plakat. Tímto jsme se rozloučili se Saigonem a vlastně i celým Vietnamem, z výšky.
Na tuhle dovolenou nikdy nezapomenu. Je ta dovolená, ze které se člověk dokáže těšit ještě roky potom a vzpomene si každý den. Všechny nás maličko změnila, zocelila a naučila dívat na svět trochu jinak…. Určitě se sem ještě vrátíme.
Takže tam biet Vietname!
Na závěr jsem se rozhodla uveřejnit ještě jednu kapitolu. Dlouho jsem váhala, protože se jedná o lehce kontroverzní téma, ale na druhou stranu, proč ne? Celé se to odehrálo jednoho večera ještě v Hoi An... :-) Tak tedy poslední kapitola:
Byl to pes?
Tak tato otázka trápí Michala asi daleko víc, než nás s mamkou…
I tak jsme přesvědčené, že to pes byl. Zkrátka, včera večer jsem měla chuť na Pho. Celou dobu tady v Hoi An chodíme kolem jedné jídelny, kde evidentně jedí jen místní, a není pro turisty. Přesně něco takového jsem celou dobu chtěla! Vývěsní cedule hlásala, že dělají pouze Pho a já byla spokojená. Když jsme vcházeli dovnitř, všichni nás nedůvěřivě pozorovali, ale nikdo nám nebránil vejít. Celému podniku šéfovala taková velmi stará žena. Kývla na nás, jakože co chceme a Michal na to, že Pho. Ona zamračeně ukázala, ať se usadíme. Nikde nebyl žádný ceník ani menu. Prostě vařili jednu věc. Bylo tam i pár místních z okolních krámků a taky si nás celkem prohlíželi, ale mě už to ani nepřišlo divné, protože si nás tu prohlíží a fotí kde kdo.
Pak nám přinesli tři misky horké vonící polévky. Podle mě byla výtečná. Žádné odpadní maso, ale pěkně tenké libové plátky… Jen Michal se v tom pořád vrtal, a tvrdil, že to maso je „nějaké divné“. Prý snad sladké nebo co… chm… Michal má vůbec divné chutě ;-) Stará žena nás stále pozorovala a pak donesla zelený čaj. Michal nedojedl.
Když jsme šli platit, překvapila nás celkem vysoká cena. 40 000 dongů (tedy asi 40 korun) je pro místní opravdu hodně, protože běžně polévka stojí maximálně 20 000. A nebyla to cena jen pro nás, jako pro turisty. Doma jsme si pak také uvědomili, že v té restauraci vlastně bylo nezvykle hodně psů, zcela odlišných od těch, co jsme tu běžně vídali. Byli hnědí, velcí, tlustí a měli zakroucené ocásky. No, kdo ví… Každopádně pro mě to bylo jedno z nejlepších jídel tady.
