Zápisky z cesty po Vietnamu - Pojedeme vůbec?

To, že bude tahle cesta stát za to, jsem věděla už od začátku. Ovšem, že první adrenalinový a emočně vyčerpávající zážitek přijde už v Praze na letišti, tak to jsem skutečně nečekala... 

jedno z nejoblíbenějších vietnamských piv

Představte si, že plánujete cestu do tak "neobvyklé" země, pečlivě vše připravujete, zaplatíte celkem vysoký obnos za letenku a pak vám ještě v Čechách řeknou: "Dnes ráno přišlo nové nařízení z imigračního ve Vietnamu a vaše víza tedy NEPLATÍ. Nemůžeme vás tam pustit, protože by vás ihned vrátili zpátky." Šok. Možností k vyřešení nebylo mnoho a pochopitelně všechny stály další nehorázné peníze + několikadenní zpoždění. Naštěstí pracovníci Emirates byli neuvěřitelní. Snažili se dovolat přímo na imigrační do Saigonu, kde jim to nikdo nebral. To už zbývalo posledních asi 5 minut do uzavření přepážky na odbavení. A tak zkusili napsat mail... čekání bylo mučivé a nekonečné... a pak?... pak přišla kladná odpověď. Štěstím jsem se znovu rozplakala a rozklepaly se mi kolena, nemohla jsem skoro ani dojít k přepážce. Ten emoční šok je nepopsatelný, zhroutila jsem se ve chvíli, kdy mi řekli, že nikam nejedu a pak za 45 minut znovu, když řekli, že ano... Letadlo mělo na konec 40 minut zpoždění, kvůli nám, protože museli přeskládat všechna zavazadla...

18:00

Zatím si celý náš tým užívá pohodlí letu s Emirates. Polštář, deka, víno, nejnovější filmy. Nemůžu si stěžovat. Stálo by to za to, i kdyby nás v Saigonu vrátili zpátky.

Tohle letadlo je prostě boží!!! Co nás asi čeká v Dubaji?

06:00

Takže v jednu hodinu v noci místního času jsme přistáli na letišti v Dubaji. Ani jsme se nepokoušeli dostat do města. Byli jsme tak unavení, že jsme našli první volná lehátka a usnuli. Další letadlo nám letí až v devět. Myslela jsem, že to čekání bude horší, ale na konec to celkem jde. Právě je 06:05 a překvapuje mě, že venku pořád nesvítá...

Včerejší bláznivý odlet už je skoro zapomenut. Jinak večeře v letadle byla skvělá, nejlepší, co jsem kdy v letadle měla. Jsem hrozně nervózní, jestli nás pustí do Saigonu. Jaké jsou asi naše šance? No co, jsem připravená na nejhorší. Od té doby, co jsem v Praze nastoupila do letadla, jsem pořád tako jakoby ve snu. Jako by se to celé vůbec nedělo nám. Tým vypadá celkem spokojeně. Mamka si čte a Michal (pro mě zcela nepochopitelně) stále ještě spí na těch šílených lehátkách. 06:10, doufala jsem, že je víc :-)

23:00

:-D Úsměv od ucha k uchu... Když jsme přelétali nad Saigonem, neubránila jsem se slzám. Krásnější město jsem ze vzduchu snad neviděla. Vypadalo, jako miliony lampionů přání plujících na vodě. Nevím, čím to bylo způsobené, ale světýlka se mihotala, jako by to byly svíčky. Opravdu působivé, a k tomu strach, že tohle město možná nikdy neuvidím jinak než z okýnka letadla. Ovšem na konec šlo všechno tak hladce, až jsme tomu nemohli uvěřit.

I když jsme byli unavení letem, noční průjezd městem nás probral. Tak neuvěřitelný zmatek… Všichni troubí, ale nikdo nenadává. Celé město svítí a tepe životem. Je špinavé a vlhké a dostalo se mi pod kůži. Okamžitě. Vzduch je tu lepkavý, teplý a vlhký, hutný. Člověk má pocit, že si na něj může sáhnout.

V hotelu jsme se jen bleskově ubytovali a šli hledat 1. OPRAVDOVÉ VIETNAMSKÉ JÍDLO. Bylo vynikající, ani jsem ho nestihla vyfotit :o) Vše se na konec v dobré obrátilo a mamka dokonce našla stříbrný náramek, který považovala za ztracený.

Jsme unavení a těšíme se na skutečnou postel a další den.

Poznámka na závěr: První večer jsem toho opravdu moc nevyfotila. Byla jsem plná dojmů a snažila se město hlavně "nasát". Příští kapitoly budou vizuálně daleko zajímavější. 

Tato cesta proběhla letos v březnu a až teď jsem konečně dostala odvahu všechno opsat z cestovateského deníku, který jsem psala rukou a uveřejnit to na svém blogu. Náš cestovní tým se byl složen ze tří členů, mojí mamky, mého manžela a mě. Doufám, že se vám budou naše zážitky líbit a místy se třeba i zasmějete ;-)