Vzhledem k tomu, jaké nám včera bylo šílené vedro, rozhodli jsme se dnes vyhledat pláž. K snídani jsme dostali zdejší specialitu Kao lao. Tedy čerstvé vaječné nudle s pár plátky pečeného vepřového a spoustou bylinek. Mně to opravdu moc chutnalo, a tak jsem vyluxovala mističky i po mamce a Michalovi, kteří se na takovou snídani tvářili značně nedůvěřivě. Konečně jsem se pořádně najedla!
Venku už na nás čekala kola. Oproti těm v deltě Mekongu byla v perfektním stavu a tak jsme se tedy vydali hledat pláž. Našli jsme si celkem snadno. Od centra města je vzdálená asi šest kilometrů v podstatě pořád po rovině. Navíc tu skoro nejezdí auta, jen skútry, rikši a kola… Ovšem nedodržují se tu v podstatě žádné dopravní předpisy, takže i taková jízda na kole je celkem adrenalin. Za chvíli nás na obzoru přivítal palmový háj s bílým pískem a krásná čistá voda s celkem malými vlnami. Docela silně foukal vítr. Leželi jsme ve stínu palem a bylo to moc příjemné. Jen voda mohla být o něco teplejší. K tomu jsme si dali veliký zelený kokos a bylo nám skvěle. Zelené kokosy budu doma opravdu postrádat.
Když jsme přišli (asi v deset hodin) pláž byla liduprázdná, ale kolem druhé hodiny se začala dost nepříjemně a hlučně zaplňovat místními. Nějaká paní dokonce neváhala a rozložila si kolem nás židličky, stolečky a stánek s občerstvením, takže jsme se rázem ocitli uprostřed restaurace… To nás samozřejmě přestalo bavit, vzali jsme kola a jeli na výlet po okolí. Podle průvodce tu mělo být několik cyklostezek, ovšem nějak je zapomněli označit a tak jsme prostě jeli… Každá jízda na kole je tu pro mě nezapomenutelný zážitek. Opět jsme projížděli místy, kam už se moc turistů nevydá. Lidé se na nás smáli a mávali. Nějaká paní hnala domů po silnici krávy a v západu slunce to celé působilo velmi poeticky. (Až na to, že pak kolem projel bláznivý skútr, krávy se vyplašily a začaly prchat na všechny strany, což bylo pro změnu velmi komické). Večerní procházky Hoi Anem se stali naší oblíbenou zábavou a snažili jsme se pokaždé objevit nějaký nový kout a novou zajímavou jídelnu, která by nebyla příliš turistická.
Byli jsme úplně vyčerpaní horkem. Nic takového jsem ještě nezažila. Člověk vyjde na ulici a okamžitě se šíleně zpotí a jakoby zvlhne. Michalovi bylo chvílemi na omdlení. No a pak nám jeden z místních obyvatel řekl, že je 36°C, tedy ne venku, ale ve stínu, v kamenném domě… Takže kolik bylo venku na slunci snad radši ani nechci vědět.
Po pár dnech mi Hoi An přirostl k srdci. Ty lampióny všude kolem mají něco do sebe.
Naše skupinka je v celkem dobré náladě, i když jsme už skoro na konci naší cesty. Jediné nemilé je, že Michala už třetí den bolí ucho a nevíme proč. Snažíme se to všemožně léčit, ale nic nezabírá.
Také Kao lao se stalo zakázaným slovem. Měli jsme toto jídlo od příjezdu už asi pětkrát, více či méně proti naší vůli… Ale co mi bude doma určitě chybět, jsou zdejší „džusy“ z rozmixovaného ovoce. Včera jsem měla papáju s limetkou a bylo to prostě senzační!!!
Obří zelený kokos v mých rukách ;-)
Ony poetické krávy v místní vesničce.
Dračí fontána v pagodě Phuc Kien
Typická Hoi Anská ulice, tohle bylo focené brzy ráno, takže ještě bez turistů :-)
Opět typický pohled
Paní, která Vás převeze z jedné strany řeky na druhou.
S vietnamskými vlajkami se tu člověk setká na každém rohu.
Děti si tu hrají jako všude jinde
