Zápisky z cesty po Vietnamu - Ode zdi ke zdi

Nevím, proč to máme vždycky (většinou) takhle…  Po výstupu z vlaku kdesi v polích, nebo ne úplně v polích, ale ve velmi málo obydlené části Qui Nhonu, jsem sem se začala mírně bát, co bude dál. Bylo potěšující, že tentokrát nás zelený taxík odvezl až před vchod hotelu a ani se nás nepokusil okrást. Tudíž zelené taxíky jsme v tomto městě od té doby považovali za „bezpečné“.

Takže hotel… ehm… no, v lepším jsem zkrátka v životě nebyla. A pomyšlení, že noc tu stojí stejně jako ubytování na Moravě ve sklípku, mě prostě hřálo u srdce. Bylo velmi příjemné postavit se bosou špinavou nohou na koberec s vysokým vlasem a konečně se osprchovat po té dlouhé cestě…. Michal dokonce využil zdejšího servisu a nechal si vyprat a vyžehlit většinu toho odporně propoceného oblečení, co měl v kufru. Celková deratizace mi zabrala asi půl hodiny a teprve až po té, co jsem se zcivilizovala a zabalila do huňatého županu, jsem si všimla, že náš pokoj má také balkón s neuvěřitelným výhledem na moře!

To nám při prvním pohledu připadlo špinavé a mě trochu trápilo svědomí, že jsem je sem „dotáhla“ pod příslibem úžasných čistých pláží bez lidí. Ale při bližším prozkoumání, jsme zjistili, že je to jen zvířený písek od silných vln, které tu snad nikdy nepolevují na své intenzitě.

Na pokoji jsme dlouho nezůstali, protože už jsme měli celkem hlad a vůbec, byli jsme nesmírně zvědaví na nové město a zajímavosti v něm.

Vydali jsme se tedy hledat něco k jídlu. S výběrem nám opět pomohl náš průvodce Lonely Planet. Po návštěvě Čínské čtvrti už jsme si zvykli, že je to celkem šibal, ale rozhodli jsme se ho ještě jednou poslechnout… Restaurace byla…. No, mmmm, rozhodně zajímavá. Ano, to je to správné slovo. Myslím, že poslední bílí turisté byli ti, co psali tu recenzi pro Lonely Planet… Byli z nás vyjevení úplně stejně jako my z nich. Dokonce pro nás někde vyštrachali menu v angličtině, které bylo stejně špatně přeložené, a tak jsme se radši řídili obrázky. Ovšem ani ty neměly tu správnou výpovědní hodnotu. Objednali jsme si tedy každý „něco“ v misce,  k tomu „něco jiného“ v jiné misce a pivo. Obsluha byla stále nespokojená, že si toho objednáváme málo a tak nám vnutili ještě „něco“ dalšího… Mezi tím vším, co se nám pořád snažili nabízet, byli i hadi, ale na ty nikdo z nás neměl odvahu.

Řeknu vám, Vietnam by ze mě za chvíli udělal vegetariána… Polévku s kuřecím masem si představuju s masem,  a né s nasekanými klouby potaženými kůží. Do toho v tom byly nějaké zvláštní kyselé zelené listy a vlastně mi to ani moc nechutnalo. Ale snědla jsem alespoň vývar a rýži, která byla celkem dobrá a ano, dušenou zeleninu… Mamka s Michalem si dali nějakou místní specialitu v podobě smaženého kuřete na žluté rýži. Nebylo to však kuře, na jaké jsme zvyklí u nás. Rozhodně se nerozsýpalo na jazyku, spíš pěkně lezlo do zubů, ale  za to chutnalo jako kuře…

Další fakt, který nás ve Vietnamu překvapil, byl ten, že co už není na stole potřeba, se jednoduše hodí na zem. Kosti, ubrousky, plechovky od piva, skořápky od mušlí. S tím jsem se nějak nemohla vnitřně smířit a při odhazování plechovky jsem si připadala děsně provinile, což na mě muselo být vidět, protože jsem personál velmi bavila. Vůbec, všichni se na nás pořád chodili dívat a smáli se.

Po jídle, kterého bylo hodně a bylo celkem nesmyslně levné, jsme se vydali hledat pagodu, která měla být poblíž. Byla stejně nádherná, jako všechny předchozí, ale měla u sebe ještě zahradu s velkým Budhou stojícím v lotosovém květu. Kolem byla ještě spousta malých chrámečků a soch a jezírko a draci a překrásné staré bonsaje. Těch je tu všude spousta. Jen tak na ulicích, v parcích, u každého domu. A těch motýlů všude kolem!

Pak jsme se nechali taxíkem odvézt k Čamským věžím. To byla další věc, zcela odlišná od všeho, co jsem kdy viděla. Oranžové schodovité věže se tyčily k modrému nebi a kolem rostly palmy a všemožná jiná zeleň a ibišky. Když už jsme byli skoro na odchodu, šimla si nás skupina dívek, které tu byly na školním výletě. Nevím proč, ale nesmírně jsem je něčím zaujala. Možná svou světlou kůží, která je tu pro místní dívky tak ceněná. Možná vlnitými vlasy… Každopádně se mě chytly a chtěly se se mnou fotit. Neustále mi sahaly na vlasy a na ruce a smály se a pištěly, a celé to bylo velmi silné, až skoro dojemné. V tu chvíli jsem litovala, že nemám nic, co bych jim mohla dát na památku od nás. A tak jsem se s nimi nechala pouze zvěčnit na jejich mobilní telefony a pak i na můj fotoaparát. Jedna z nich mi pak na konec řekla, že jsem bjůtifl, ale kdo ví… oni tu neumějí moc dobře anglicky ;-)

Večer jsme se pak rozhodli strávit na pláži. Moře bylo krásně teplé a pláž překvapivě čistá. Ovšem, co je na tom nejúchvatnější – byla zcela bez turistů, a vlastně bez lidí všeobecně. Místní se přišli koupat, až když slunce skoro zapadlo. Připadá nám to tady jako takový malý ráj na zemi.

No, a aby těch zážitků nebylo málo, zastavila se u nás ještě skupinka „dětí“ (později jsme zjistili, že to jsou studenti univerzity) a chtěli si s námi povídat anglicky, protože studují na anglické škole, tak aby se cvičili. Bylo to celkem milé, i když trochu únavné po celém dni. A tak jsme jim vyprávěli něco málo o naší zemi, o sněhu a zimních pneumatikách, jako bychom vykládali pohádku. Pak už jsme jim ale utekli, a rozhodli se najít něco dobrého k večeři. To se na konec ukázalo jako obzvláště vtipné…

Nějakou náhodou, aniž bychom to tušili, jsme se ocitli v části města, kde bylo asi milion kaváren, ale žádná restaurace. Kavárny se táhly asi tři kilometry po obou stranách silnice, všechny blikající, všechny bez hostů, ale hlavně bez jídla! Tou dobou už jsme opravdu skoro umírali hlady a každá další kavárna v nás vyvolávala lehké záchvaty šílenství. Na konec nás zachránila „restaurace“ v podobě garáže jednoho z domů, kde se prodávalo jednoduše to, co si ten den rodina uvařila k večeři. Paní z nás byla dozajista v šoku, kde jsme se tam ocitli, ale byla velice milá a tak nám za nedlouho na stole přistála vychlazená piva, talířky s bylinkami a tři kouřící polévky. Já v té své měla hovězí, Michal v ní měl nějaké tučné vepřové s kostí a mamka to tentokrát vyhrála, protože její miska obsahovala nějaké mleté kuličky z čehosi, které náhodou skvěle chutnaly! Dokonce jsme ani nedokázali identifikovat, zda je to rostlinného, nebo živočišného původu. Pak nám k tomu paní ještě přinesla velkou křupavou rýžovou placku se sezamovými semínky, kterou nesla i své rodině, která večeřela vedle nás. Večeře pro nás tři tady vyšla na 100 korun i s pořádným spropitným.

No, a aby těch „extrémů“ bylo ještě víc, vyjeli jsme do 13. patra až na střechu našeho hotelu, kde byl panoramatický bar. A dali si pár koktejlů, přičemž každý z nich stál stejnou cenu, jako večeře pro tři lidi. I když, upřímně… I tak to bylo na naše poměry levné, nebo při nejmenším srovnatelné… A ten výhled k tomu!!!

Tak sem jsme přijeli. Nádraží v Qui Nhon

Výhled z pokoje 

restaurace, kam nás zavedl průvodce

Budha stojící v lotosovém květu