Ještě jsem se zapomněla zmínit o tom, jak jsme si nechali ušít oblečení. To, že v Hoi An šijí oblečení na míru, jsem samozřejmě věděla a tak nějak doufala, že bych si mohla nechat něco ušít. Ale na druhou stranu jsem čekala, že to bude nesmyslně drahé.
Při procházce nočním městem jsme byli vtaženi do krámku, kde se mi zalíbily temně modré šaty. Vešla jsem se do nich, ale neslušel mi střih a než jsem se nadála, paní mi vzala míry a já si vybírala ten správný odstín zelené barvy. Zelené šaty jsem si totiž vždycky přála, ale u nás prostě nebyly k sehnání. A v tom vidím, že i mamce berou míry na sukni a Michala přesvědčily, ať si nechá ušít košili.
Takže My Son…
Ráno nám byla uvařená snídaně přesně na čas. Velmi tlustá palačinka zalitá slazeným kondenzovaným mlékem, na kterou jsem si ještě nakrájela banán. Tušila jsem, že mě to zasytí na hodně dlouho. Cesta do My Son trvala asi hodinu klimatizovaným autobusem, takže se mamce ani nestihlo udělat špatně. My Son je budhistický chrámový komplex a nachází se v tropickém pralese. Kdo mě zná, ví, že nesnáším pavouky. Výskyt pavučin byl větší, než jsem čekala, a tak jsem jen zlehka našlapovala a držela se vždy uprostřed cesty daleko od vegetace, ale pak jsem si na jejich přítomnost docela zvykla.
My Son bylo velmi poničeno za války Američany. Bylo trochu smutné pozorovat je, jak se tu bezstarostně prochází a nic si neuvědomují. Snad jen tady člověk narazí na paradoxní situaci, kdy bývalý příslušník Vietcongu, dělá průvodce potomkům vojáků, před kterými právě na tomto místě chránil svou zem. Když jsme se na to celé ptali našeho velmi milého průvodce, smutek v jeho očích nám naznačil, že mu rozebírání této situace nepřináší žádnou radost. Ale peníze zkrátka nemají jméno…
V té džungli byla snad stoprocentní vlhkost a asi 40 °C. Koupali jsme se ve vlastním potu. Nic tak šíleného jsem nikdy nezažila. Od nás jsme zvyklí na suché teplo, ale mokré horko pro mě bylo nezvyklé a ubíjející. Dvě hodiny tam mi úplně stačily. Chvílemi jsme měla pocit, že přes horko ani nejsem schopná vnímat ty úžasné stavby kolem. Do toho jsem se pořád bála, abych se nezamotala nohou do pavoučí sítě. Pan průvodce mě sice uklidňoval, že jsou malí, ale věřte mu.
Zpátky do Hoi An jsme se vrátili lodí, což nás konečně trochu ochladilo. Domů jsme se vrátili unavení, vaření a hladoví, ačkoli výlet obsahoval i oběd. Takže jsme si dali jen krátký odpočinek a sprchu a vyrazili jsme zpátky do města.
Noční Hoi An je prostě dech beroucí místo. Už jsem ho vzala na milost. Na všech stromech i domech visí lampiony… Není uměle zkrášlené pro turisty, je prostě takové. Lidé pouštějí lampiony se svíčkami po řece. Ze všech míst voní něco dobrého a nejsou tu jen luxusní restaurace, ale i obyčejné pouliční stánky. Po jídle jsme si šli vyzvednout naše ušité oblečení a byli mile překvapeni, že nám vše sedí. Pak už následovala jen krátká procházka městem, nákup pár suvenýrů a návrat do postele.
Po cestě z My Son jsme se ještě zastavili v malé řezbářské vesnici.
Noční Hoi An, který jsem si na konec zamilovala.
Jedna z mnoha krejčovských dílen, kde vám ušijí cokoliv do druhého dne.
Podle legendy žila obrovská dračí příšera. Tělo měla ve Vietnamu, hlavu v indii a ocas v Japonsku. Kdyby švihla ocasem, tak by to v Japonsku způsobilo zemětřesení, proto ji museli nějak zabít nebo zneškodnit. A tak tedy v jejím nejcitlivějším mítstě postavili most, čímž se jí navždy zbavili. Místním, ale na konec bylo příšery líto, a tak postavili na mostě svatyni, kam se chodí dodnes modlit za její duši.
