Zápisky z cesty po Vietnamu - Mekong

Třetí díl povídání o nezapomenutelné cestě po Vietnamu, která se uskutečnila letost v březnu. 

Ráno bylo trochu hektické, protože Michalovi ranní vstávání prostě nedělá dobře. A tak jsme měli jen 30 minut na nalezení snídaně a návrat zpátky do hotelu, kde nás měl vyzvednout někdo z cestovní agentury.

V 8:50 pro nás přijel klimatizovaný minivan a my se připojili k jednomu Britovi a sympatickému páru z Malajsie. Cesta do Cai Be byla šílená, tolik výmolů na silnici, tolik aut v protisměru! Trvalo to asi dvě a půl hodiny, ale nám to přišlo jako věčnost. Přibližně po hodině začala městská zástavba řídnout, až se ztratila úplně a vystřídaly jí chudé domky a chatrče z nejrůznějších materiálů, především ze dřeva a vlnitého plechu. Když jsme konečně dojeli do cíle, přemístili jsme se z minivanu na motorovou loď a jeli kolem domků na vodě ve městě Cai Be. Trochu mi to připomínalo Benátky, ovšem méně romantické. Spíš si tu člověk uvědomil chudobu a těžký život místních lidí. Někteří prožijí celý svůj život pouze na lodi. A když zrovna dlouho neprší, pijí vodu z řeky, vyčištěnou pouze pomocí primitivních filtrů z písku. Na druhou stanu, neumírá se tu na infekční nemoci víc než jinde a lidé mi tu nepřišli nešťastní, spíš naopak. Smáli se a mávali, i když si nejsem jistá, jestli to náhodou neměli v popisu práce.

Potom nás dovezli do místa za vesnicí, kde na nás čekaly malé dřevěné lodičky bez motorů, na kterých byla vždy jedna paní v kloboučku a provezla nás odlehlým ramenem delty řeky Mekong. Takovou místní „divočinou“ kolem zapadlých chatrčí, bujnou vegetací. Tolik nádherných stromů a květin a motýlů a cikády a a a vůbec!! Bylo to dokonalé. Přesně to, co jsem si celou dobu představovala…

Projížďka trvala asi půl hodiny a na konci na nás zase čekala motorová loď. Ta nás dovezla pro změnu na včelí farmu, kde jsme mimo jiné viděli i výrobu typických sladkostí z kokosu a extrudované rýže. Nikdo nám nenutil nic ke koupi, jako tomu bývá třeba v Egyptě, ale stejně jsme si odnášeli tašku kokosových karamelek. No a pak znovu po řece zpátky k autobusu. To už jsme měli opravdový hlad a těšili se na oběd.

Jeli jsme těmi nejužšími cestami, jakými ještě šlo projet, přes ty nejchudší vesničky až autobus zastavil. Dál se šlo pěšky po úzké cestičce mezi rýžovými poli a zdejším hustým porostem. Naším cílem byl nízký domek s rovnou střechou obklopený úchvatnou zelení, až zrak přecházel. Taková malá botanická zahrada… A to už nám pán domu začal nosit na stůl ta nejdivnější jídla, jaká jsem doposud viděla. Posunky nám vysvětlil, co do čeho namočit nebo zabalit a evidentně z nás měl hroznou legraci. Až na zlověstně vypadající rybu bylo všechno velmi dobré.

„cocconut juice?“ zeptal se po chvíli pán „moc rádi!!“ odpověděli jsme. A tak pán vzal žebřík, vylezl na palmu a natrhal kokosové ořechy… Jo, to se asi člověku stane jen tady. Krásně jsme se najedli a na závěr dostali rýžovou pálenku a pak ještě jednu… a pak nám byla představena „kola“ (pokud se jim tak vůbec dalo říkat), na kterých jsme měli jet na projížďku kolem kanálů. Na začátku byla cesta tak úzká, že bych se po ní pomalu bála jít i pěšky a já po ní jela na nejhorším kole v celé deltě Mekongu! Po obou stranách cesty kanál nebo rýžové pole a upřímně, nechtěla bych spadnout ani do jednoho. Oni věděli, proč nám mají nalít tu pálenku. Ale pak jsme se dostali na širokou cestu a projížděli jsme skutečným venkovem. Zdálo se, že tam už skutečně moc turistů nezavítá. Domorodci se sbíhali k cestě a zdravili nás. Mávali a smáli se. Před kolem nám pobíhala kuřata a kachny. Užívala jsem si každou vteřinu téhle jízdy. Přesně tohle jsou ty dny, ze kterých pak člověk dokáže žít celý rok, i celý život. Ale pak už musel přijít konec a my se zase vrátili k autobusu.

Cesta zpátky byla snad ještě horší, než cesta tam, což může doložit fakt, že mamka neunesla drncání a potupně vrhla :-(

Poznámka na závěr: Na tento den opravdu vzpomínám velmi ráda. Doufám, že se do těchto míst ještě někdy vrátím. Oběd u rodiny, která se živí obděláváním svého rýžového pole byl neskutečný zážitek. Procházet se po domě, kde lidé normálně žijí a vidět vyleštěnou mramorovou podlahu a plazmovou televizi v chatrči bez dveří kam prší :-)

Tak takhle se v saigonu vstává :-) našinci jistě neunikne změť kabelů a drátů. Celou dobu jsem přemýšlela, co se tak asi děje, když prší... 

Orchideje roustou po celém Vietnamu jako plevel a pochopitelně nikdo se o ně nestará.

Jak už jsem psala výše, všichni nás neustále zdravili a mávali. Opravdu si nejsem jistá, do jaké míry to měli nařízené ;-)

Tohle snad ani nepotřebuje popis... :-)

Křik cikád byl doslova ohlušující :-) Z počátku jsme si ani nebyli jistí, jestli takový hluk mohou skutečně vydávat tak malá stvoření jako jsou cikády.

A to už je vodní trh v Cai Be, bohužel my jsme se sem dostali až téměř v odpoledních hodinách, kdy je dávno doobchodováno... 

A proč mají zdejší lodě oči? Aby na lodě neútočili krokodýli... Ale klid, dávno už tu žádní nejsou, místní lidé je všechny snědli, stejně jako opice. 

Pro asijské národy je to asi něco jako zázrak... včely, med, propolis...  Nám to tak samozřejmě nepřišlo ;-) 

Nejlepší ze všeho byla vaječná placka s krevetami a houbami. Také jsem si zamilovala jejich bylinky, kdy lístky vypadají podobně jako kopřivy a občas chutnají po mátě, jindy po lékořici, nikdy jsem si nebyla jistá jaká chuť zrovna přijde :-)

poslední rozloučení s rýžovými políčky...