Z nějakého záhadného důvodu jsme si mysleli, že jízda vlakem bude odpočinek. Krásné kupé obložené dřevem a sněhobílé povlečení. To jsme viděli na obrázku a i ostatní cestovatelé popisovali noční vlaky jako hezké, čisté a pohodlné…
My jsme ovšem skončili v nějaké velmi nízké třídě pro místní. Když jsem kupé viděla poprvé, měla jsem touhu utéct. Představa, že do takové špíny budu muset složit hlavu na 12 hodin, mi vháněla slzy do očí. Ale udržela jsem se. Za pozitivní jsem považovala především fakt, že jsme v kupé sami, a že k nám nedali nikoho cizího. Takže jsem se vyškrábala na horní lehátko. Prostěradlem, které jsem napřed očichala a které překvapivě vonělo vypráním, jsem si obložila tu odpornou gumovou matraci. Byla to celkem komplikovaná činnost, protože i přes to, že jsem malá, neměla jsem mnoho místa pro manipulaci s velkým prostěradlem. Na konec se mi přece jen podařilo obalit matraci tak, aby ani kousek nekoukal a já byla se svým "dílem" spokojená, což mě částečně uklidnilo.Do toho se ozvalo rázné zabouchání a do našeho kupé vešla nějaká cizí, mračící se žena. Pak mě vyhodila z mého pracně obloženého lehátka, protože v tom všem jsem si vůbec nevšimla, že mám lístek na druhou stranu (jako by to nebylo jedno). Nechtěla jsem opustit svoje „ušlapané“ místečko, ale paní byla velice houževnatá a nevzdala se. Tak jsem si tedy přelezla na druhou stranu a stejným způsobem upravila místo ke spaní. To už se o mě opět pokoušel pláč, ale jsem přece holka z vesnice a něco vydržím! A tak jsem si řádně lokla z naší placatky slivovice (kterou sebou vozíme pro všechny možné případy) a modlila se, ať rychle usnu na hodně dlouho.
Z počátku jsem měla pocit, že se mi to snad ani nemůže podařit. Větrák na stropě hučel, klimatizace hučela a vlak vydával všelijaké záhadné zvuky, které mi na chuti k spánku nepřidávaly. Drncalo to sice míň, než na cestě do Cai Be, ale to bylo tak všechno pozitivní na tom všem. zajímavý je i fakt, že mezi Saigonem a Hanojí vede jen jedna kolej a protože jsme nebyli žádný "hlavní" vlak, museli jsme se vyhýbat absolutně všem.
Na konec jsem vyčerpaná opravdu usnula a radši už nepřemýšlela, od čeho je ta hnědá šmouha u mé hlavy… Když se to tak vezme kolem a kolem, tak jsem se na konec vlastně celkem dobře vyspala.
Mříže na oknech tomu všemu jen přidaly na dramatičnosti a o plastové zaprášené květince (kterou jsme měli v kupé jen my) na upatlaném stolečku se radši ani nebudu rozepisovat.
Úplně jsem se zapomněla zmínit o záchodech :-) Turecký záchod ve vlaku je další level těchto podivných děr v podlaze, na který jsem rozhodně nebyla připravená. Představte si, že vlak drncá, podlaha klouže a vy se musíte rozhodnout, jestli se chytit stěny (která rozhodně nebyla čistá), nebo to zkusit bez držení, uklouznout a upadnout na podlahu, která stoprocentně není čistá... ;-)
Tolik tedy k naší jízdě vlakem.
Poznámka na závěr: Když na to celé vzpomínám s odstupem času, musím přiznat, že to asi zas tak hrozné nebylo. Paměť je naštěstí milosrdná a klidně bych si to zopakovala. Beru to celé jako úžasnou zkušenost a jen tak mě od té doby něco nepřekvapí.
Zjistila jsem, že nemám žádné fotky čistě vlaku bez našeho týmu, ale myslím, že jejich výrazy řeknou víc než deset fotek :-)
Za uveřejnění téhle fotky mě bude nejspíš nenávidět, ale když já vážně jinou nemám ;-)
Romantický pohled na krajinu.
Hlavní kolej do Quy Nhon, po které jsme přijeli. :-)
Kavárnička u kolejí v lázeňském městečku Quy Nhon. Ne, všechny nevypadají takto. ;-)
