Druhý díl vyprávění o lehce dobrodružné cestě, kterou jsme absolvolali letos v březnu.
Ráno jsme se probrali docela pozdě a dostavil se hlad. Já toužila po hustém džusu, zbytek výpravy spíš po kávě. Ušli jsme docela slušný kus cesty, než jsme byli vyhladovělí natolik, že jsme se odhodlali skutečně něco ochutnat jen tak na ulici. Odchytla nás celkem milá paní, usadila do mrňavých plastových židliček, které jsou pro Vietnam tak typické, a přinesla tři velmi silné kávy s ledem a kondenzovaným mlékem. Pak se nás posunky zeptala, jestli chceme i bagetu. S radostí jsme kývli a těšili se, co přijde. Chutnalo a vypadalo to skvěle. Křupavá, ještě teplá bageta, plněná pečeným pálivým masem a bylinkami…
Pak jsme se vydali směrem k hlavní tržnici Ben Thanh. Ta byla nacpaná k prasknutí úplně vším, co si lze představit, ale hlavně lidmi, čajem, oblečením a ovocem. Tam jsem se konečně dočkala i já toho, po čem můj žaludek toužil, tedy pořádně hustého mangového džusu… Jenže džus ve Vietnamu neznamená nějakou obyčejnou vymačkanou šťávu. Vezmou prostě celé zralé mango, ledovou tříšť a celé to rozmixují. Lahoda. Veliká sklenice takové dobroty přijde asi na 20 korun, už nechci nic jiného!
Působíme tu trochu jako exotická zvířátka. Jen tak nás tu zdraví cizí lidé, mávají a smějí se. Na ulici nám pomáhají přecházet, aby nás něco nepřejelo. Doprava je tu opravdu nepochopitelná a přecházení silnice se značně liší od "evropského" stylu. Tisíce skútrů neustále proudí z obou směrů a člověk zkrátka musí najít odvahu, pomalu vstoupit mezi ně a zvolna přejít. Hlavně nedělat žádné rychlé pohyby!
Celé město je jako včelí úl, myslím, že i pro místí je tu zmatek. Za dnešní den jsme toho stihli tolik vidět a ochutnat! Michal se konečně dočkal první Pho (vietnamská polévka s širokými rýžovými nudlemi, plátky masa a spoustou bylinek) a na závěr ještě šťávy z cukrové třtiny.
Viděli jsme Muzeum války proti Americe, koupili lístky na vlak do Qui Nhon a ještě výlet do delty řeky Mekong. Nakoupili jsme pár prvních suvenýrů, které jsou tak levné, že člověk prostě neodolá. :-)
Vzduch dnes voněl grilovaným masem a bylinkami. Strašně se mi líbí ženy v tradičním oblečení a rýžových kloboučcích. Určitě si také jeden koupím. Taky jsem dnes poslala všechny pohledy, tak snad alespoň nějaké v pořádku dorazí.
Nikdy se mi tak snadno nefotili lidé, jako tady. Jako by všichni čekali, že je fotit budu.
V noci pak bylo celé město ještě bláznivější. Všechno svítilo a blikalo a lidí bylo snad jednou tolik než ve dne. Jsme unavení, plní zážitků a těšíme se na zítra. Tak dobrou noc, Saigone! Pokud vůbec někdy spíš.
Všudypřítomné rikši. Svezení nebylo drahé, ale když jsme viděli ty křehké pány, kteří s nimi jezdí, nějak nás přešla chuť.
Na ulici se prodává úplně všechno od ovoce a zeleniny, přes mořské plody a maso až po hotové jídlo.
První setkání s vietnamskou kávou. Velmi silná s kondenzovaným mlékem a hromadou ledu. Led je ve Vietnamu všudypřítomný a nelze se mu vyhnout. Ovšem v tom vedru nás to ani nenapadlo...
Prodej bylinek a masa v nejznámějští tržnici Ben Thanh. Tplota uvnitř dosahovala ke čtyřiceti stupňům.
Muzeum války není úplně příjemné místo. Nejsou tu jen letadla a tanky, ale hlavně spousta dokumentačních fotografií o účincích chemických zbraní, které tu Američané používali.
Asi nejoblíbenější suvenýr byly tyto "pohledy". Od jednoduchých dam na kole až po složité kolotoče a lodě, všechno se nechá jednoduše složit a poslat jako dopis. Nabízeli nám je doslova na každém rohu.
Když jsem si fotilala tohoto motýla, velmi jsem tím pobavila slečnu, která seděla hned poblíž na lavičce. A tak jsem si jí vyfotila také :-)
Typická ulice poskládná z nejrůznějších stylů a barev.
První opravdová Pho.
Pokus o zachycení nočního zmatku.
