Nevím, proč jsem si myslela, že nic horšího, než noční vlak SQN2 být nemůže, ale opět jsem se mýlila… Vlak z Dieu Tri určitě horší byl, nebo při nejmenším srovnatelný. Naštěstí nás v něm čekalo jen 5 hodin.
Vzhledem k tomu, že tento vlak vyjížděl už ze Saigonu, byl v naší nástupní zastávce již celkem „použitý“. Na našich místech bydleli nějací cizí lidé a všude byl značný nepořádek z jídla, které cestující v průběhu cesty konzumovali. Aby toho nebylo málo, ve vagónu bylo asi pět dětí, přičemž jedno přímo za mnou. Ani jedno z dětí nemělo svou vlastní sedačku (protože to je luxus, který si obyčejní lidé nemohou dovolit) a tak bezhlavě pobíhaly, ječely a střídavě se válely po svých i jiných rodičích. Do toho začali z reproduktorů pouštět nějakou šílenou vietnamskou hudbu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to bude opravdu dlouhá cesta…. Mám pocit, že Michal s Mamkou to opět nesli daleko statečněji, než já. Mamka seděla vedle nějakého pána, který se s ní v průběhu jízdy chtěl dokonce přátelsky podělit o svačinu. Strčila jsem si tedy do uší sluchátka, ale moc to nepomáhalo. Zvuky a pachy byly intenzivnější, než jsem čekala. Sem tam kolem projel vozík s jídlem, které vonělo i vypadalo docela dobře, ale jízda pozadu ve mně nevzbuzovala chuť k jídlu, spíš naopak a tak jsem si ze všeho nejvíc přála být už v Danangu.
Když jsme konečně vystoupili z vlaku, neměli jsme náladu hledat autobus, který by nás dovezl do cíle cesty, tedy do Hoi An, a tak jsme se rozhodli pro taxík, který nám dal opravdu férovou cenu. K menšímu rozladění došlo až při ubytování. Hodně dlouho jsme předem na internetu vybírali něco opravdu pěkného za rozumnou cenu, ale asi jsme přebrali. Majitel nám oznámil, že pro nás vlastně pokoje nemá a musí nás ubytovat jinde. Nakonec jsme bydleli v podstatě v centru u velmi milých lidí v ubytování typu „home stay“, kdy rodina prostě pronajímá několik pokojů ve svém domě (přičemž každý pokoj má svou vlastní koupelnu). Ráno jsme pak snídali v jejich kuchyni a paní se nás vždy dopředu zeptala, co budeme chtít k snídani na druhý den. Tady už zůstaneme až do konce našeho pobytu ve Vietnamu.
Tento typ ubytování jsem za dobu svého cestování zažila úplně poprvé. Bylo zajímavé nahlédnout jak místní skutečně žijí. U snídaně s námi seděl dědeček v pyžamu, celou dobu na nás s údivem zíral a smál se. Babička nám zase dala ochutnat sladkou vařenou bramboru, kterou právě loupala pro přípravu nějakého pokrmu. Dům byl krásně čistý s naleštěnou mramorovou podlahou a dovnitř se pochopitelně nesmí v botách! Na verandě měli v klecích spostu zpěvných ptáků a orchideí. Z celé rodiny uměla anglicky jen jedna paní, pochopitelně se ptala odkud jsme. Paní se dlouze zamyslela a pak řekla: "Jo češi... Tak o češích jsem slyšela naposledy asi před deseti lety..."
Po očistě těl ušmudlaných z vlaku už jsme byli celí natěšení na Hoi An. Nevím, čím to bylo způsobené, snad únavou z vlaku, ale městečko se mi vůbec nelíbilo. Celé to na mě působilo umělým dojmem. Všude všechno čisté a krásné. Všude barevné lampióny a opravené fasády domů… Tohle přece není Vietnam!! Davy turistů proudily kolem restaurací s luxusními menu v angličtině. Přirovnala bych to k naši Zlaté uličce nebo Českému Krumlovu v sezóně, ty jsou koneckonců také chráněné UNESCO. Jako by nic nebylo skutečné. Po zapadlém městečku Qui Nhon to pro mě byl prostě šok. I jídlo bylo takové nějaké učesanější. Pho s kuřecími prsy mě sice mile překvapila i zasytila, ale současně jsem věděla, že je to prostě špatně. Stihli jsme si ještě koupit výlet do My Son, kam jsem se opravdu těšila, a šli jsme spát.
poslední rozločení s Qui Hnon. Ranní návrat rybářů.
Poslední východ slunce na tomto místě byl doslova magický. Stála jsem u okna zírala dokud slunce docela nevyšlo.
První lampiony v Hoi An
Noční procházka historickým městečkěm Hoi An. Toto město je proslulé zejména svými krejčovskými dílnami a lampiony.
Jeden z mnoha obchůdků.
