Dnes se počasí konečně trochu umoudřilo, ne snad, že by svítilo sluníčko, to bych chtěla moc, ale neprší. Oproti prvnímu dni dost klesla teplota a já se slzou v oku smutně koukám na všechny šaty, co jsem si vzala s sebou.
Právě sedíme v Shinkansenu a před chvílí se za okénkem mihla hora Fuji. Tak jsem jí tedy konečně viděla. Je mnohem větší, než jsem čekala, pocukrovaná sněhem. Je hezké vidět, jak se Japonci těší ze své země a jejích symbolů, protože si jí najednou všichni začali fotit a upozorňovat cizince ve vlaku, sedící na druhé straně. Vlaky jsou tu tak pohodlné! Tolik místa pro nohy a ke všemu jsou sedadla otáčecí, takže vždy všichni jedou ve směru jízdy. Líbí se mi také způsob značení na nástupišti. Pokud máte například lístek do dvanáctého vagónu, tak už na nástupišti přesně víte, kde zastaví a kde budou dveře. Na zemi je dokonce vyznačený koridor, kam si stoupnout, aby si lidé vzájemně nepřekáželi při nastupování a vystupování. Všechno je tak rychlé a organizované, že zpoždění prostě neexistuje. Další, co mi přišlo naprosto geniální je, že přesně víte, které vagóny mají rezervovaná sedadla a které ne. Nestane se tak, že vás někdo s místenkou vyhodí. Tohle všechno se dokonce dozvíte dávno předtím, než vlak přijede. Japonci jsou prostě dál úplně ve všem. Cokoli si člověk koupí nebo dělá je tzv. user friendly. Je myšleno hlavně na koncového uživatele. Jakýkoli pytlíček, krabička a otevírání jídla nebo nápoje je promyšlené do detailu a funkční! Nikdy člověku nezůstane utržený kus růžku tak, že balení nejde otevřít. Automaty na nápoje úplně běžně umí teplý čaj a kávu, ale ne do kelímku, automat vyhodí teplou plechovku nebo plastovou láhev – teplé tak akorát na pití a ohřátí.
Opět na Tokio station
Taky se mi moc líbí odvaha lidí, co se týče módy. Všichni si tu nosí, co se jim jen zachce. Klidně o tři čísla větší farmářky k tomu krajkové šaty a kočičí uši. Stará paní si beze strachu vezme plyšové boty a bláznivé brýle. K vidění je zkrátka cokoli. Občas máme dokonce problém s určením pohlaví. Velmi sympatický mi byl například nějaký dědeček s moderním chytrým telefonem v lesklé červené barvě a k tomu měl v uších zářivě růžová sluchátka a čepici s kšiltem dozadu. Naprosto běžné jsou tu ponožky v lodičkách a balerínách – krajkové, barevné, s obrázky.
Další kulturní šok pro nás byla návštěva obyčejného supermarketu. Opět jsem si asi stokrát povzdechla, že žiju ve špatné zemi. Takový výběr čerstvých ryb nemají u nás ani v tom největším Makru. Kusy čerstvé chobotnice za pár korun, nepřeberné množství mořských plodů, všechno tak čerstvé! Miska sashimi z tuňáka v přepočtu za 120 korun. Člověk neví, co dřív zkusit a ochutnat. Myslím, že i přes výdej energie neustálým chozením, mám už minimálně dvě kila nahoře, jenže tady prostě nejde říct „nemám chuť“.
Nabídka malého supermarketu :-)
Před cestou jsme si ještě stihli dát něco malého v jedné z místních jídelen. Kolem oběda tam byl nekutečný šrumec. Jedna malá restaurace vedle druhé nabízely podobné pokrmy z čerstvých ryb.
Před odjezdem do Kjóta jsem měla v plánu ještě navštívit císařský palác. Bohužel mi nedošlo, že je pondělí a tak bylo zavřeno. No nic. Máme alespoň důvod se sem vydat znovu!
