Když jsem odjížděla do Japonska, měla jsem trochu obavy, že možná ani nebudu mít o čem psát. Přece jen je to naprosto kultivovaná a především kulturní země.
Tady přece nehrozí nic šíleného nebo strhujícího z čeho bych měla potřebu se vypsat, ale opak je pravdou. Tedy ne že by se dělo něco šíleného, naopak. Tokio mi zatím přijde až neuvěřitelně klidné a srozumitelné. Strašně jsem se bála davů lidí a přecpaných ulic, ale nic z toho se nekoná. Ani MHD není nacpaná k prasknutí. Nevím, zda jsem tak otrlá nebo máme prostě jen štěstí.
Ráno byla ulice ještě krásnější než předchozí večer.
Ráno začalo velmi brzy a velmi poklidně, procházkou čtvrtí, kde jsou ještě původní předválečné domy ze dřeva. Narazili jsme na neuvěřitelné množství hřbitovů a malých svatyň. V jedné z nich jsme hodili mince do oltáře a pomodlili se podle instrukcí na cedulce u vchodu. Na člověka to tu prostě tolik dýchá, že chce podobné rituály provádět, i když není zrovna věřící. Tak trochu jsem si tím možná chtěla usmířit bohy, aby nám dnes skutečně přivezli kufry. No a pak jsme si od usměvavého pána koupili pytlík japonské směsi sladko-slaných sušenek s řasou nori. Chroupajíce sušenky, šli jsme dál a dál uličkami až jsme konečně narazili na park Ueno, kam jsme měli namířeno. Park Ueno je totiž proslulý svým množstvím sakur a já se už nemohla dočkat, až je uvidím. Průvodce se nemýlil a tak jsme se mohli po vzoru místních obdivovat stovkám sakur, které tvořily růžový baldachýn nad našimi hlavami. Chvílemi foukal tak silný vítr, až květy začaly opadávat a zdálo se, že sněží. Pravda, bylo by fér přiznat, že tam bylo lidí už celkem hodně, ale není se čemu divit. Sakury tu s oblibou obdivují všichni. Lidé se scházejí, sedají pod stromy a popíjejí saké z dřevěných kalíšků. No a právě tady mě začala popadat mírná hysterie. Bylo teprve ráno a můj malý Olympus začal hlásit vybitou baterii. Ne to NE! TO NE!! A kde že je nabíječka? No pochopitelně ve ztraceném kufru spolu s mou zrcadlovkou, kterou už jsem skoro oplakala. Když se mě Marek snažil utěšit, že mám přece ještě mobil, jen těžko jsem mu vysvětlovala, že je to asi jako by se snažil své klientky sříhat nůžkami na papír. No nic, tak zahltím alespoň instagram a facebook.
Ranní ulice kolem Nishi-nippori.
Jedna ze svatyň, které jsme cestou potkali.
Obchody se suvenýry byly ještě zavřené.
Původní dřevěný dům.
Sněží :-)
Vstup do parku Ueno.
Hned za parkem bylo veliké jezero v kontrastu s moderní čtvrtí. V jezeře byli samozřejmě kapři a také želvy.
Z těch všech úvah nám pořádně vyhládlo a tak jsme zapadli do malé restaurace, kde to neuvěřitelně vonělo. Úplně všude, kam jsme zatím přišli, měli menu i v angličtině a všichni byli neuvěřitelně laskaví a ochotní nás obsloužit. Dali jsme si tu mého vysněného grilovaného úhoře Unagi. Chutnal přesně tak, jak jsem si ho představovala. Podle mých dosavadních poznatků je tu zatím všechno jídlo krásné, lahodné a nepopsatelné. Dokonce i jídlo v plastových krabičkách v supermarketu je lahodné a lákavé.
Unagi na korejský způsob s kimchi.
Po dobrém obědě jsme se rozhodli navštívit čtvrť Shinjuku, Vlastně jen tak, spontánně. Sotva jsem vystoupila z vlaku, musela jsem otevřít pusu údivem. Moje první opravdové mrakodrapy! Čtvrť celá z tak vysokých a moderních budov až se mi zatočila hlava. Nedokázala jsem odtrhnout oči a pořád zírala do nebe. Když jsem se pak konečně podívala i na úroveň ulice, byla jsem v úžasu podruhé. Snad všude byly obchody s elektronikou, jako by se navzájem slévaly do jednoho komplexu. Ve většině z nich samozřejmě i fototechnika, kterou jsem mohla jen nábožně obdivovat. No ale aby té moderny nebylo moc, rozhodla jsem se ještě dojít k zahradám paláce Meiji. Kdyby mě do toho místa někdo přivedl se zavázanýma očima, nikdy bych neuvěřila, že je kolem mě město s téměř 14 miliony obyvatel. Takové ticho, honosné staré stromy a pěšiny. Absolutní divočina, neprostupný prales. Tohle mi musíte věřit, protože v tuto chvíli se mi vybil i mobilní telefon a já už prostě nemohla zaznamenávat nikam než do své paměti.
Jak už jsem řekla, Tokio je neuvěřitelně intuitivní a přehledné. Úplně všechno je psané v angličtině, takže jsme ani jednou nezabloudili. Také jsem moc ráda, že jsme si pořídili ony proslulé JR passy pro cestování vlaky. Po Tokiu se díky nim pohybujeme naprosto bez problémů a nepotřebujeme ani klasické metro nebo autobusy. Nemusíme řešit žádné lístky ani přestupy. Trasy Japonských drah jsou dostatečně husté po celém městě, takže můžu tohle řešení všem jen doporučit. Nějakým zásahem shůry jsem nám dokonce našla ubytování blízko trasy Jamanote line, která jak jsme zjistili, je okružní a spojuje všechna důležitá místa.
PS: právě dorazily kufry!! Čisté prádlo! Nabíječka a foťák! Myslím, že bychom svatyně měli navštěvovat častěji. :-)
PPS: Celý den jsem si dnes gratulovala, že jsem se nakonec rozhodla neletět v klasickém pohodlném cestovním oblečení, ale tak trochu jako dáma. Jen díky tomu jsem se dnes po Tokiu nemusela pohybovat v teplákách a bavlněném tričku s nějakým chytrým nápisem. Rozhodně tip pro příští cesty.
Jak tak přepisuji své poznámky, čtu tady + STORY S BRÝLEMI. Musím, se přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, o co šlo. No o nic menšího než že v Japonsku vám prostě udělají dioptrické brýle na počkání. Projdete si obchůdek, vyberete obroučky, oni Vám buď oči změří a nebo dle vašich starých brýlí vyrobí čočky. Za třicet minut jsou brýle kompletně hotové s úžasným japonským servisem a vytříbeným chováním, jako byste kupovali diamanty. To vše v přepočtu za 1200 korun.
