Takže opravdu Japonsko. Jsem tady, je to tak a už mi ho nikdo nevezme. Můj splněný sen o sakurách, gejšách a sushi.
Dřív, než se pustím do prvních slov cestopisu o Japonsku, ráda bych pozdravila všechny své příznivce, kteří četli mé předchozí blogy, ale i ty nové, kteří mě objevili dnes. Jsem úplně obyčejná dívka pracující ve zdravotnictví a cestování se postupně stalo mou drogou. Blogy, které uveřejňuji, jsou mé deníkové zápisky z cest a snažím se v nich předat zejména atmosféru míst, kde jsem byla. Literaturu faktu u mě tedy nehledejte :-). No a protože jsem také vášnivá fotografka, povídání doplňuji fotografiemi, abyste měli pocit, že cestujete se mnou.
Cesta do Japonska se uskutečnila už před rokem, ale jak už to bývá, neměla jsem dost času abych vše mohla přepsat do počítače a následně vytvořit blog i tady. Takže s ročním zpožděním, ale přece!
Všechno tentokrát probíhalo tak rychle, že jsem ani nestačila psát cestou. Letos je všechno jinak. Za rok uteklo mnoho vody a v mém soukromém životě se udály velké změny. Právě proto letos cestuji s někým úplně novým. Ani manžel ani moje mamka, ale nebojte ani s jedním z nich se nestalo nic zlého. Jak už jsem řekla, udály se velké změny a tak právě Japonskem testuji nového přítele. Je to cestovatelská panna, ale myslím, že jsem mu na jeho poprvé vybrala opravdu skvělou zemi, která ke všemu byla i jeho snem.
Někde tady si Marek uvědomil, že cesta bude opravdu dlouhá :-D.
Přelet kdesi nad Kašmírem.
Letěli jsme sem téměř 12 hodin. Já pochopitelně tušila, že to bude peklo, a snažila jsem se mu předat všemožné zkušenosti a rady. On to samozřejmě nebral moc vážně a dokonce zarytě tvrdil, že boty na palubě letadla si nikdy nesundá. Sundal. Sundal si boty a dokonce i snědl veškeré jídlo, co dostal, včetně mých gumových bonbónů, kterých by se za normálních okolností nikdy nedotkl. Myslím, že tam někde si sám uvědomil, že má trochu na mále, ale vydržel! Vydržel dokonce i sprint v Římě přes celé letiště, abychom stihli navazující spoj. A s úsměvem vydržel, i když nám v Japonsku oznámili, že naše kufry se ztratily.
(Při této situaci se krásně projevila jeho cestovatelská naivita… Zatím co on si říkal jak je super, že nás hned po vystoupení z letadla vítají a drží v rukou cedulky s našimi jmény, já se orosila a s hrůzou očekávala, co se stalo a proč nás pošlou zpátky. Naštěstí nám jen velmi nešťastně a se spoustou úklon vysvětlili, že kufry zůstaly v Římě a že nám je hned druhý den doručí.)
První japonské nápisy a setkání s místními na vlakovém nádraží.
Lístek na vlak.
Tokio station v centru města. Jeho velká část byla bohužel pod lešením.
Moderní architektura byla patrná na každém kroku. Tohle je jen malý kousek nákupního centra, kde mi Marek koupil květinu :-).
První opravdové japonské jídlo. Ta světlá omáčka byla z nějakého kořene a dřevěněl po ní jazyk. Dodnes nevím, co to bylo.
Takhle nějak to vypadá kolem hlavního nádraží. Nahoře vedou koleje a pod nimi je nekonečné množství hospůdek.
První sakury! Bydlíme v sakurové ulici!
A tady moje maličkost, nevěděla jsem na jaké záznamové zařízení fotit dřív :-).
A tady je náš pronajatý byt. Na Japonské poměry nepochopitelně veliký!
https://www.zonerama.com/veronikajanugalery/Photo/2934866/99662545
odkaz na panoramatickou fotku výhledu z okna, pro zvědavce ;-)
Takže teď sedím v našem pronajatém bytě kdesi u stanice Nishi-Nippori a popíjím saké. Celý dnešní den byl vlastně až k neuvěření skvělý. To, že nám ztratili kufry, mělo ve výsledku něco do sebe, protože jsme hned z letiště mohli vyrazit do centra a dát si oběd, bez opatrování zavazadel. Měli jsme ukrutný hlad, ale k našemu překvapení většina restaurací zavírala ve dvě a znovu otevírala až v pět. My jsme tedy v půl třetí měli trochu problém, ale nakonec jsme kolem Tokio station našli velmi příjemný bar, kde jsme si dali grilované vepřové a studené pivo. Všichni tu jsou neuvěřitelně milí a uctiví, všichni se snaží člověku pomoci a neustále vše vysvětlují. Ovšem, ačkoli máme nastudováno, Marek se přece jen dopustil tradičního faux pas. Nevím, co ho to napadlo, ale když viděl květinářství, tak se neudržel a běžel mi koupit květinu, prostě jen tak, od radosti, že jsme spolu v Tokiu. Hrdě mi jí předával a v tom za ním přes celou nákupní halu cupitá prodavačka s účtenkou a 10 jeny nazpět. Chvíli se dohadovali, než nám to došlo. No samozřejmě!! V Japonsku žádná dýška! Klaněla se nám a já si připadala opravdu hloupě. Jak jsme jen mohli na tohle pravidlo zapomenout?
No a protože nemáme kufry, a tím pádem ani žádné hygienické potřeby, namířili jsme si to rovnou do obchodu 7-11 (sevnilevn), který máme poblíž. Z toaletních potřeb jsme si nakonec odnesli jen kartáčky na zuby, ale k tomu láhev saké, láhev whiskey, láhev vína a spoustu dalších věcí, které je prostě potřeba ochutnat (ze studijních důvodů).
Jinak se musím přiznat, že jsem čekala větší kulturní šok. Zatím si tu připadám neuvěřitelně dobře. Všechno je přehledné a jasné. Jediné, co mi zatím dělá problém (a to naprosto kdekoli), je splachování záchodů. Jo, smějte se! Jenže záchody tu mají asi tak tisíc funkcí a čudlíků a všechno samozřejmě v Japonštině. Pravidelně mám strach, že si provedu spíš výplach dutin. Na druhou stranu, vyhřívaná prkénka a všudypřítomnou desinfekci bych zavedla i u nás. A co mě úplně nejvíc baví, je uvádění kalorické hodnoty na každém jídle, i na tom koupeném na ulici.
A sakury! Málem bych zapomněla na sakury! Hned kousek od našeho bytu je ulice lemovaná bílými sakurami. Fascinovaně jsem zírala a klidně bych se nechala i přejet. Moc se těším na zítra, až uvidím nějaký větší park. Jsme blízko parku Ueno, který je svými sakurami proslulý. Jsme unavení, takže ani nemám žádný plán, spíš se jen tak toulat…
PS: Eskalátory dnes zpívali jako ptáci a sprcha mi hrozně nadávala, jen netuším proč.
PPS: To víno je fakt hnusný (nejhnusnější) a dobře nám talk! Kdo to taky kdy viděl, pít v Japonsku víno.
PPPS: Foťák mám samozřejmě v kufru, který nemám a v malém Olympusu mi pro změnu dochází baterka, na kterou je nabíječka v témže kufru. A co dělá fotograf bez foťáku? Otevře si láhev whiskey a nadává na Alitalii.
