Znáte taková ta vtipná srovnání dvou fotek, kdy u jedné je napsáno „očekávání“ a u druhé „realita“? Tak přesně něco takového jsme dnes zažili na hoře Inari.
Okolí této hory je proslulé hlavně cestou lemovanou stovkami typických oranžovo-černých sloupů. A já se strašně těšila, že si takovou úžasnou fotku sloupů udělám taky. Bohužel podobný nápad měla i půlka Japonska. Byla jsem zklamaná a velice rozčarovaná, když jsem viděla ty neuvěřitelné davy lidí, které se hrnuli už od nádraží. Takže udělat onu typickou fotku sloupů prostě nelze. Je to klam! Vím, že je to hloupé, ale bylo mi do breku. Byla jsem téměř znechucená těmi masami lidí, kteří mi přišli jen jako konzumenti senzace. Většina návštěvníků totiž ani nebyli Japonci, což se na atmosféře místa dost podepsalo. Tohle tedy byly mé pocity ve spodní části hory, na samotné začátku výstupu.
Hora je jedno z nejpopulárnějších míst celého Japonska.
Po pár minutách jsme tedy došli k onomu proslulému místu, které jsem znala z fotek a skutečně jsem měla slzy na krajíčku. Lidé si tu bezohledně dělali svá selfí, mačkali se jeden přes druhého a nikdo nebral žádné ohledy na lidi kolem sebe. V tom se Marek zvedl a rozhodl se prostě na chvíli zastavit dav turistů, který šel bránou směrem k nám. Postavil se svými téměř dvěma metry doprostřed a nikdo se neodvažoval protestovat. No a já si tak mohla udělat svůj vysněný snímek. Čemu jinému už by se mělo říkat láska? Podobnou službu pak udělal ještě na jiných místech pro další fotografy a já věděla, že jsem si ho vybrala dobře.
Fotografie po které jsem tolik toužila! Do dnes jí mám jako pozadí na monitoru a jedna z mých nejoblíbenějších vůbec. Možná i díky příběhu o jejím vzniku.
A taková byla realita. Davy lidí se mačkaly a strkaly a praly o místo, nedalo se skoro projít.
Také je důležité zmínit, že čím výš k vrcholu hory jsme stoupali, tím víc lidí ubývalo a o to snazší bylo udělat hezké snímky. Někdy stačí prostě počkat. Paradoxně nejméně lidí bylo cestou k záchodům, kde byly brány úplně stejně nádherné, jen tudy zkrátka nikdo nechodil a nešílel.
Výstup na posvátnou horu se dá jen těžko popsat. Od poloviny kopce už jsme šli vážně skoro sami a atmosféra se tak začala víc blížit něčemu posvátnému. Pak jsme dorazili až na úplný vrchol, kde nás oba spontánně napadlo vhodit mince do kasičky a pomodlit se tak, jak jsme se to naučili ve svatyni v Tokiu. Cesta dolů pak byla o to příjemnější, že už jsem se nehonila za dokonalými snímky a opravdu si jen užívala to zvláštní místo. Hora Inari na mě zatím dělala největší dojem a pokud se do Japonska někdy vrátím, tak určitě sem.
Proto, když jsme komplex opouštěli, koupili jsme si ještě malou bránu Tori, na kterou jsme napsali svá jména a přání a já jí zavěsila mezi ostatní.
To ale zdaleka nebyl celý náš den. V původním plánu jsem měla ještě návštěvu města Nara, které je na seznamu UNESCO. Je proslulé zejména spoustou chrámů a malými jelínky, kteří jsou tak plaší, že se nechají od lidí hladit. Výstup na Inari nás ale velmi vyčerpal jak fyzicky, tak psychicky a proto jsme se nakonec rozhodli „jen“ vydat do Osaky, která je hned vedle Kjóta a prohlédnout si pro změnu japonský hrad. Ono se to nezávislému pozorovateli může zdát zvláštní, ale když jsme takhle na nějakém výletě a už pátý den vidíme samé svatyně, přestane člověk mezi nimi rozeznávat a je potřeba vložit do programu zase něco jiného.
Hrad v Osace
