Road trip Madagaskar - zpátky v Taně

Probudila jsem se do zataženého rána a marně přemýšlím, jak nacpu do kufru všechny dárky, které jsem koupila.

Včerejší den byl totiž ve znamení nákupního šílenství (tak trochu proti naší vůli). Paní Fara, u které už jsme strávili celkem 4 noci tady v Taně, je totiž velmi milá a nejen, že nás pozvala na večeři, ale ještě trvala na tom, že nám musí ukázat tržiště, kde se dají nejlevněji koupit suvenýry a ještě obchod, kde se vyrábí ta nejlepší čokoláda.

Co naplat, vybrala jsem z bankomatu nejvyšší částku, kterou mi byl schopný dát (v přepočtu asi 2000 korun) a měla v ruce takový balík bankovek, že jsem ani nevěděla, kam ho dám. Což byl problém, který jsme tu vlastně řešili celou dobu. Největší bankovka je 10 000 Ariary, tedy v přepočtu 100 korun a když jich má člověk třeba třicet nebo padesát, už to vážně není kam dát.

Když jsme dojeli na trh, tak jsem úplně nechápala, jak se ti lidé mohou uživit. Malé dřevěné obchůdky se táhly kolem obou stran cesty, ve třech řadách, tak daleko, že nebylo vidět na konec. Všichni nabízeli vesměs to samé, ale bylo toho tolik!!! A minimálně 50% z toho bych chtěla :-) Je libo kabelku z pravé krokodýlí kůže za 800? Kožené pásky za 300? Zdejší prodejci nabízeli v podstatě cokoli ze dřeva, kovu, proutí a rohoviny. Veškeré dřevo je samozřejmě jen vzácné dřevo, jako palisandr a eben. Všechno ručně dělané a já prostě nevěděla, co dřív. Fara byla navíc velice drsná při smlouvání a tak skoro všechno stálo zlomek ceny. Suvenýry, které jsme koupili už dřív, a považovali za levné, nyní stály polovinu. A tak jsme zanedlouho měli tašku plnou dárků, o kterých jsem si ani nemyslela, že bych je skutečně mohla přivézt.

Pak jsme zamířili ke slíbenému obchodu s čokoládou. Už dřív jsme tu ochutnali místní čokoládu, která byla vždy strašně levná a já byla v šoku z jejího složení. Prostě jen cukr z cukrové třtiny, kakaový prášek, mléko a máslo. V tomto obchodě to samozřejmě nebylo jinak a tak jsme nakoupili mnoho tabulek čokolády s různými procenty kakaa a navrch ještě kakaový prášek. Už se nemohu dočkat, až si doma uvařím pravé kakao! Jedna tabulka vyšla v přepočtu na 30 korun a já se s chutí téhle čokolády vrátila do dětství.

Pak jsme ještě zajeli do velkého nákupního centra, které bylo překvapivě naprosto moderní. Pochopitelně úplně prázdné, protože na tohle tu opravdu nikdo nemá. Obchod Guess na Madagaskaru?! Neumím si představit, že by sem mohl jít kdokoli nakupovat. Ani ti bohatí, tu nejsou tolik bohatí. Když jsme se konečně vrátili domů se všemi nákupy, byla jsem tak unavená, že jsem na několik hodin usnula. Probrala jsem se až někdy ve tři hodiny a protože jsme nechtěli úplně prolenošit celé odpoledne, vydali jsme se ještě podívat ke královninu paláci. Tam se s námi Tana rozloučila západem slunce. (A pořádnou zimou. 28°C mi najednou přijde hrozně málo, co budu dělat doma?!)

Tržiště, kam chodí jen místní. V podstatě nikde tu nejsou obchody s novým zbožím, vše se tu kupuje "z druhé ruky", i věci, které by u nás skončily na smetišti tady mají svou cenu.

Různé druhy rýže a typický prodej z okna. 

Mezi auty se běžně pohybují i podobné dvoukoláky domácí výroby.

Pohled na Antananarivo od královnina paláce

Manjakamiadana (královnin palác) v roce 1995 bohužel vyhořel, ale již předtím byl zapsán do seznamu dědictví UNESCO, takže se postupně začíná vracet do původní podoby.