Jak jsem byla trochu zklamaná a rozladěná z Ha Long, tak nyní nevycházím z úžasu. Asi jsem prostě víc na hory. Od první chvíle to tu miluju.
Všechno je tak zelené a živé! Tolik motýlů jsem neviděla ani v Praze ve Fata Morganě. Není tu ani trochu zima, jak všichni strašili. Naopak, při výletu do historické vesnice Cat Cat jsem se neuvěřitelně spálila. Bydlíme v nádherném hotelu přímo v Sapě, což jsem také vůbec nečekala a z okna máme neuvěřitelný výhled na hory a zeleň.
Přejezd vlakem také nebyl tak dramatický jako minule. Všechno probíhá neuvěřitelně poklidně. Hned jakmile jsme přijeli, jsme dostali snídani, což bylo další příjemné překvapení a v devět už se šlo na výlet do Cat Cat.
Zatím tu podáváme úctyhodné sportovní výkony. Dnes jsme překonali snad 1000 výškových metrů. Bylo zajímavé setkat se s místními Hmongy, jak vyrábí tradiční oblečení a jak žijí. Samozřejmě jsme neodolali a máme plnou tašku suvenýrů. Jsem hrozná, ale skutečně nedokážu odolat malé holčičce, sedící na schodech, co ručně šmodrchá náramky… Sama mi ho zavázala na ruku a já si jí na památku vyfotila. Ano, je to pro turisty, ale současně tu ti lidé takto skutečně žijí a to, že si od nich kupujeme nesmysly, jim pomáhá mít se líp. Když jsme ušli asi pět kilometrů dolů, dolů, dolů, uvědomila jsem si, že nás musí zákonitě čekat cesta nahoru, nahoru a nahoru. Opravdu hodně vysoko, do strmého kopce. No co už, tohle k tomu prostě patří. Michal do poslední chvíle věřil tomu, že nás k hotelu někdo odveze. Neodvezl :-). Naše průvodkyně, o dvě hlavy menší než já, nasadila vražedné tempo a šlapalo se (ona v rozpadlých plastových pantoflích, my v trekových botách) Nutno přiznat, že i tohle mají Vietnamci „ošéfované“, u východu z údolí čekají houfy místních na svých skútrech a nabízejí unaveným turistům odvoz. My ovšem nepodlehli jejich lákavé nabídce a pěkně pokračovali po svých. V tu chvíli už slunce opravdu pražilo a já věděla, že to nebude dobré. Ačkoli si o sobě myslím, že jsem velmi trénovaný jedinec, tady jsem toho měla celkem dost. Také tu byl na můj vkus nějak příliš řídký vzduch. Když si představím, že ještě včera jsme byli u hladiny moře a dnes 1600 metrů nad ním. Nikdo z nás cestou naštěstí neumřel (i když Michal na to chvílemi vypadal) a tak jsme si za odměnu dali k obědu pivo a skvělý mangový džus. Teď všechno usnulo...
Na odpoledne máme zamluvené skútry a já naplánovala cestu nejvyšším horským průsmykem u úpatí Fan si Pan.
A tady musím vzdát veliký hold mé mamce, která ačkoli skútr nikdy předtím neřídila, odvážně sedla za řídítka a jela s námi. Asi by to lépe popsala ona, ale jízda městem k benzínové pumpě byl rozhodně křest ohněm. Celou cestu jsem se za ní se strachem ohlížela, ale všechno s přehledem zvládla. A tak se může chlubit, že překonala na skútru nejvyšší průsmyk v zemi, Tran Ton. Cestou jsme se ještě stihli zastavili u vodopádu, kde jsme byli odchyceni skupinou postarších Vietnamců a úplně všichni se s námi chtěli vyfotit u našich skútrů s helmami v rukou. Zdá se, že sem, za město, už moc turistů s „bílou“ kůží nezavítá (a na motorkách už vůbec ne).
Bílou jsem musela dát do uvozovek, protože tou dobou jsme byli všichni rudí jako vaření ráčci. Vzpomínám, když se mamka v Hanoji ptala: „Mám sebou vzít opalovací mléko?“ a já na to: „Do Sapy?! Nejchladnější místo ve Vietnamu? Si vem radši triko s dlouhým rukávem…“ Jo, jo. Vážně nikdo z nás nečekal, že tu bude horko k padnutí. Slunce dnes neúprosně pražilo a na našich obličejích, rukou a ramenou je to opravdu znát. Au au. Taky jsem přemýšlela nad tím, že jsem se za celu dobu naší dovolené ještě pořádně nevyspala :-) (a dnes se spálenými zády to jistě nebude o moc lepší). Celkem se už těším na nějaký klidný den, a nebo vlastně ne ;-)
Tak takový byl tedy výhled z okna pokoje
Hmongské ženy prodávající své výrobky na ulici. Hmongové jsou jedna z mnoha národnostních menšin žijících v horách mezi Vietnamem a Čínou.
Naše paní průvodkyně, 25 let, dvě děti :-) A moje mamka (165 cm)
Neuvěřitelné výhledy cestou do Cat Cat
Portrét dívky, od které jsme si koupila náramky.
Veškerou práci tu většinou vykonávají ženy, všechno se nosí na zádech.
pohled na vesničku v údolí řeky
návštěva vodopádu
Mamka v horském průsmyku Tran Ton s nejvyšší horou Vietnamu (Fan Si Pan) v pozadí
No a protože jsme toho s mamkou za celý den ještě neměly dost, vyšplhaly jsme na jeden z kopců (protože jsme byly neuvěřitelně zvědavé, kam vedou ty krásné kamenné schody a co je nahoře). A na jeho vrcholku jsme objevily malou svatyni s velikým zvonem. Za odměnu jsme si každá bouchla do zvonu a chvíli jsme se kochaly výhledem.
