Druhé zápisky z cesty po Vietnamu - o logistice, náhodách a darech

Právě jsme se probudili do nového dne na Cat Ba a je tu vlhkooooooooooooo!!! Pokud jsem si myslela, že v Hanoji je nejvlhčí vzduch, co jsem zatím poznala, tak tohle je další level...

Tady do rána neuschly ani superspeciální outdoorové ručníky (a já blbec si vyprala košili, skoro bych řekla, že je mokřejší než když jsem jí vyždímala). Takže jsem si oblékla vlhké kraťasy a mokrou košili a jde se snídat. (PS: vlasy, co jsem si umyla na lodi, jsou pochopitelně také stále vlhké…)

Opět se musím pozastavit nad logistikou Vietnamců. Za dva dny jsme vystřídali osm lodí, 4 průvodce a několik autobusů. Přesto o nás všude perfektně vědí, nikdo nás neztratil ani nikde nezapomněl. Připadala jsem si tak trochu jako balík (ovšem ne u české pošty, to bychom zůstali někde na půl cesty do Ha Long).

Konečně svítí slunce, je nádherný den, škoda, že se dnes nemůžeme koupat, ale za to nás čeká lekce vaření. -Takže jsme se naučili připravovat závitky. Jak prosté! Odteď si je chci vařit pořád. :-)

Cesta zpět byla, no jak bych to tak řekla, abych se neopakovala… šílená? :-) Vařili jsme se ve vlastním potu. Udělalo se nějak tepleji, i Vietnamci se potí. Jak by také ne, 40°C ve stínu a v autobuse bez klimatizace ještě hůř. Také bych nevěřila kolik lidí je schopných poskládat se do jednoho autobusu. Nejen, že tam nacpou turisty, ale případná volná místa (i ta zcela imaginární), řidiči využijí pro své soukromé kšefty, takže autobus byl nacpaný až po střechu. Nezbylo na vás volné místo k sezení? Nevadí! Rozložte si skládací židličku do uličky! (řidič má pro tento případ jednu pohotovostní připravenou, pokud náhodou nemáte vlastní) V zemi, kam se na skútr vejde pět lidí by mě to přece vůbec nemělo zarážet…

Pak ještě jedna epizoda, o které jsem původně neměla v plánu psát vůbec, protože mi přišla nepodstatná. Ale, když jsme se s „naším klukem z Třebíče“, setkali už po třetí, nelze to nezmínit…

Poprvé jsme se potkali už na letišti a zaplatili jsme si společně taxík do centra. Musel si o nás myslet, že jsme ukecaní šílenci, protože jsme z euforie, že jsme konečně tu, nezavřeli pusu. Když se s námi pak loučil ve staré čtvrti v centru Hanoje, měla jsem takové tušení, že se nevidíme naposled. A měla jsem pravdu (jako pochopitelně vždy ;-)). Narazili jsme tedy na sebe podruhé, a to na jedné ze zastávek, kterou dělají autobusy mezi Hanojí a Ha Long. Zdálo se dokonce, že je rád, že nás vidí! Skoro jsem čekala, že budeme na jedné lodi, ale to už by asi byla až příliš velká náhoda. No a naposled jsme se setkali na parkovišti v Ha Long před návratem zpátky do Hanoje. A to už jsem mu musela darovat náš „cestovatelský náramek“, protože už byl skoro jako součást týmu…

K večeři jsme si pak dali nejlepší Bún bó nam bo v mém životě, určitě se tam ještě musíme zastavit, protože jsem svou porci zhltla a ani jí nestačila vyfotit. Jídlo tady na severu chutná mnohem lépe, loni rozhodně nebylo tak skvělé.  Teď sedíme a čekáme na odvoz na nádraží odkud pojdeme nočním vlakem do Lao Cai. Těším se, až se pořádně vyspím. Všechny ty přesuny jsou dost únavné, ale co naplat, když chce člověk vidět všechno ;-)

Myslím na všechny doma a vždycky přemýšlím, kdo z mého okolí by „to dal“, komu by se tu líbilo a pro koho by to bylo spíš za trest. Já jsem zjistila, že si to nepohodlí a špínu dokonce užívám. Doma mám všechno skoro perfektní a tady? Kašleme s mamkou na makeup, na vlasy i na to, co máme na sobě. Neoholené nohy? Koho to zajímá…  na ulicích potkáváme turisty, kteří jsou na tom úplně stejně jako my a je to fajn. Zpocení a špinaví jsou všichni. Podle suvenýrů, bot a opálené kůže se dá dokonce odhadnout, kde už byli a kam se chystají…  Tvrdá postel? Stejně jsme tak unavení, že usneme i v nacpaném autobuse, kde jsme si člověk nemá kam dát nohy. Všichni jsou na tom stejně a všechny cesty vedou do Hanoje.

Na tomto místě bych ještě ráda poděkovala svému kadeřníkovi, který mi před odjezdem daroval láhev velmi dobré whiskey. (mamka mu děkuje dvojnásob a trochu jí podezírám, že potají upíjí sama, protože nějak rychle mizí) Při vypjatých situacích, a po ránu, nám už mnohokrát zachránila život a zdravý rozum. 

Po příjezdu do Hanoje bylo potřeba kompletně přebalit všechny batohy a vyměnit "věci k moři" za "věci do hor". Nevozili jsme sebou totiž neustále všechny věci, snažili jsme se toho sebou mít na tahání co nejméně. V hotelu byli naprosto úžasní a nechali nás se zadarmo osprchovat a nechat si u nich zbytek věcí.

Ten den jsem toho moc nenafotila, protože jsme byli stále v nějakém dopravním prostředku. Ale z večerní předodjezdové procházky mám vyfocený tento "luxusní kadeřnický salón" 

Letošní kupé bylo opravdu nádherné!