Druhé zápisky z cesty po Vietnamu - kapitola, která nikdy nevznikla

Velmi dlouho jsem sbírala odhodlání k napsání poslední kapitoly a vlastně jsem ho nenašla nikdy. Ne, že by se snad stalo něco hrozného, naopak. Byl to poslední a naprosto jedinečný den, který jsme opět strávili toulkami po Hanoji.

A já celou dobu odkládala zapsání našich zážitků. Jako bych měla podvědomý strach, že tím celé naše dobrodružství opravdu navždy skončí.

Ten den jsme objevili tu pravou Hanoj, která není pro turisty. Ještě teď mám velmi živě v paměti malé uličky a krámky a usměvavé místní prodejce lokálního zboží. Žádné turistické tretky, ale kraby, pražené larvy, tofu, všemožná zelenina… Všichni se na nás zvědavě dívali a zdravili pokynutím hlavy. Mě pochopitelně jakožto ženu nejvíce zaujalo místní zlatnictví. Takže jsem logicky postávala u vitríny a pokoušela se odhadnout cenu, případně zda jsou mnou vybrané náušnice skutečně stříbrné. Tady člověk prostě nikdy neví. A protože mi Michal chtěl koupit ještě nějakou věc na památku, rozhodl se začít s obchodníkem vyjednávat. V těchto místech to bylo obzvláště humorné, vzhledem k tomu, že naše vietnamština se skládá z počítání do pěti a pozdravu. (ne, umíme toho víc, ale většinou spíš pro konverzaci v restauraci než pro smlouvání ve zlatnictví) Pán naštěstí pochopil, že si nejsme jistí materiálem a tak z pod pultu vytáhl dvě stříbrné cihly a zvesela jimi o sebe zacinkal. Pak ještě ukázal na své nářadí a mohlo se začít jednat o ceně. :) Na konec mi ještě přesně ukázal, jak funguje zapínání, poupravil ho kleštičkami, aby fungovalo naprosto bezchybně a všichni jsme byli spokojení.

V uličkách to skutečně žilo, občas se nám za zády objevil skůtr, který se dál proplétal mezi lidmi. Užívali jsme si, že nemusíme nikam spěchat a jen nasávali atmosféru. Konečně jsem tu také sehnala vytoužený černý pepř, který mi minule tak chutnal.

Naše druhé Vietnamské dobrodružství tímto tedy skončilo. A proč jsem vlastně na konec našla chuť a odvahu zapsat poslední kapitolu? Protože jsem se právě vrátila z Mexika. Plná úplně nových zážitků, chutí a zápisků, o které se chci podělit. Nemohu říct, že se mi po Vietnamu nestýská, rozhodně se tam ještě vrátím. Ale objevila jsem tak neuvěřitelnou vášeň pro cestování a v hlavě už mi leží další a další zajímavá místa, která chci navštívit.

Tímto bych chtěla poděkovat všem lidem, kteří mě celou dobu podporovali, a s radostí četli mé zápisky. Bez Vás bych totiž určitě nikdy nenašla chuť pokračovat!

trosky bombardéru B52 - Vietnamci postavili památník těm, kteří je bombardovali...

pouliční holičství

Úplně poslední fotka, kterou jsem pořídila. Na konci dne, se nám konečně podařilo přesvědčit Michala abychom si dali s místními točené pivo na ulici. Umyli jsme si sklenice v kýblu a sami natočili ze sudu postaveného na židli. Michal nám celou dobu tvrdil, že určitě druhý den v letadle zemřeme. Až na to, že pivo bylo teplé, mu vůbec nic nebylo ;-)