Proč ne, když jí románky o generaci starší manžel velkoryse promíjí. Jenže nyní se známá podnikatelka přepočítala. O urostlého mladíka projevila zájem její neméně přitažlivá neteř. Ta jde podobně jako teta tvrdě za...
Kapitola šestá - pokračování
Čerňušky
(Sochy z písku 6.9.)
Ve stejnou dobu si sebevědomá Lída usmyslela, že vyláká jednoho z Angličanů na schůzku. Když dnes poprvé spatřila skupinu cizinců, všimla si vysokého kudrnáče. Peter Breton jí připomněl studentskou lásku. Volba pro odpolední jamkovku byla jasná. Neváhala ani vteřinu a dvojici utvořila právě s ním. Byl úžasný, ale ona chybovala. Nebýt její špatné hry, mohli porazit Prímky i s těmi vojáky.
Už několik let doktorka Prímková flirtuje s mladšími muži. Prochází jí to, neboť Werner je chápavý a velkorysý manžel. Jenom vše musí proběhnout diskrétně. Teď padla volba na Bretona. A Lídu nic nezastaví. Vezme blok a napíše: Peter, v jedenáct třicet večer na žlutých u odpaliště číslo pět. Moc se těším. Dáma. Vloží zprávu do obálky s firemním znakem, na niž poznamená: For Peter Br. Pak si zavolá číšníka.
„Až bude ten vysoký Angličan u stolu sám, dáte mu tohle. A, Josef, nikomu ani muk. Víte, že máte tenhle kšeft jen díky mně.“
Irenka, která stála vedle, zaslechla neobvyklé přání své tety. To ji zaujalo. Po očku pozoruje Bretona, který čte dopis, co mu předal Josef. Dívka se rozhlédne po klubovně. Neuniklo jí, že Lída přes celou místnost poslala Peterovi vzdušný polibek. Breton se malinko usmál, ale nevypadá, že by toužil po dobrodružství s přitažlivou, leč odkvetlou madam. Má v Londýně ženu a malého synka. Vstane a vyhodí dopis do koše. Lída mezitím odešla, a tak neviděla, jak s jejím pozváním naložil. Jenže Irenka ano. Kudrnáč jí není lhostejný. Stejně jako teta, měla možnost sledovat ho na hřišti. Bylo jí Petera líto, když mu Lída kazila hru a ještě se přitom trapně hihňala. Tak ráda by ji vystřídala. Jenže jejím úkolem bylo držet vlajku, přestože je cvičitelkou golfu a Lídu porazí, kdy se jí zachce.
Studentka se jako lasička protáhne mezi hosty až do rohu, kde je koš. Nebude se v něm přece přehrabovat. Jen chytře upustí kapesníček a shýbne se pro něj. Za chvíli pročítá na recepci Lídin dopis. Vzkaz ji namíchl. Té ženské není nic svaté, pomyslí si. Vytrhne ze stejného bloku papír a připraví totožnou obálku. Snadno napodobí Lídino písmo. V tom je Irenka dobrá.
Nová zpráva zní: Peter, malá změna: Přijď v jedenáct večer k odpališti číslo dvě. Budu na modrých. Tvá dáma. Také nápis na obálce – „For Peter Br.“ – je k nerozeznání od původního. Vezme dopis a sama ho donese Bretonovi. Ten si ho přečte. Považuje to za drzost, ale jen mávne rukou. Nechce se mu vstávat a znovu jít ke koši. To počká, řekne si a položí dopis za sebe na okenní parapet.
Klubovnou projde Lída. Lehce mu pokyne a vyzývavě pootevře ústa. Ta panička se snad zbláznila…, povzdechne si mladý muž a šáhne po sklenici s pivem.
Čas letí a hosté mění co chvíli svá místa. Ten chce pokecat s tou, ta zase s tím. Slávinka se náhle objeví vedle Hamiltona. Vybavuje si, že s tímhle chlapíkem mluvil v pátek v noci na baru. Jenže pořád neví o čem.
„My jsme spolu něco probírali, že jo?“
„Ano, několikrát jste se ptal, zda jsem londýnský vychovatel James Hamilton.“
Na tohle si vzpomíná, ale na nic víc. Je přesvědčen, že tam bylo ještě něco jiného, ale co? Mužík si jde odskočit. Sune se podél zdi a všimne si obálky s nápisem „For Peter Br.“. Proč se válí u okna? Vezmu ji Brejlovi. Je to přece Peter. Ano, Slovák Peter Brejla, ušklíbne se všetečný mrňous. A má pravdu. Brejla přišel kdysi do Prahy studovat právnickou fakultu a už tam zůstal. Málokdy se uřekne, ale ta „ľudová Čína“, „grécké a taliánské ostrovy“, „únia“ a „Rím“ svědčí o tom, že je od Žiliny. Brusinka je spokojený. Vykonal dobrý skutek a docent to jistě ocení.
„To je pro vás, pane Brejla. Asi psaníčko od nějaký mladý ctitelky ze zámečku…,“ šklebí se.
„Kde jste to našel, chlape jeden zatracená?“
„V klubovně na okně. Asi to měla pro vás připravený,“ tvrdí mu úlisně a ukazuje za sebe.
Docent se odebere na toalety. Posadí se na mísu a přečte vzkaz. No tohle, jakou „dámu“ můžu potkat hodinu před půlnocí? pomyslí si. Ale jo, zkusím to – mám ještě čas, tak se půjdu připravit. Dvojku na hřišti najdu snadno, vždyť si občas s Wernerem zahraju. Hlavně ať jsem fit. Co kdyby dotyčná nadhodila, že si spolu zašpásujem…, motivuje dědek sám sebe a poručí si na pokoj kafe. Doplňme, že odpaliště číslo dvě a pět jsou na jiných, od sebe značně vzdálených místech.
Slávinka zůstal sám. Podívá se na hodinky. Málem propásl vhodný čas na hlášení. Ctí domluvu se Sugar, a tak se o patáliích zmiňovat nebude. Ty se týkají čerňušek, ne našich chlapců, zdůvodňuje zvolený postoj. Prsty se rozjedou: Ahoj Bene, jsem v penzionu a tady to klape. Klape to i na táboře u Šmaka, kde jsem byl odpoledne. SLAV.
Dostane odpověď: To je fajn, vydržte do zítřejšího poledne.
Bene, vydržíme. Dobře to dopadne, odepíše a zhluboka si oddechne.
Slávinka ví, že i přes nešťastnou záměnu musí dotáhnout svěřený úkol do konce. Pokud se nic dalšího nestane, vzroste šance obstát před Benem. Proto přivítal Málkův příjezd i jeho žádost, aby zůstali přes noc. Hned poslal Ronyho do Prahy. Je rád, že se ho zbavil. Nesnáší tenhle typ násilnických a vulgárních mužů. Vrací se z recepce do klubovny. Lidé jsou rozeseti okolo stolů. Vyměňují si názory, sbírají zkušenosti, utužují právě vzniklá přátelství.
Stmelil je společný nepřítel a oni drží při sobě. V budově chybí jen profesor a Dáša, které Niki odvezl do zámečku. Málek s tím, ač nerad, souhlasil.
(pokračování za dva týdny – 3.6.)
