Dnes je pan E. E. Jr. bohatý muž, jehož jméno ve světě módy něco znamená. Ale, že to neměl kvůli roztěkané povaze nikdy lehké, je nabíledni. Poslechněme si proto, jak kdysi v Podolí s byznysem začínal.
Kapitola třináctá - pokračování
Sir John a Ben Preuss
(Miláček Anglie 13.2.)
Do hospody si to štráduje jedinec, který na krátkých nožkách nese velké tělo. Pitoresknost zážitku posiluje fakt, že je mužík neustále v mírném záklonu. Vypadá, jako by měl každou chvíli přepadnout na záda. Navzdory horkému večeru je navlečen do ušmudlaného baloňáku. Rozpálenou plešku zakrývá srolovaný černý kulich. Přes rameno má přehozený tmavý igelitový pytel, v kterém něco skrývá. Ben proběhne výčepem a zavolá na kamarády v salonku.
„Kluci, to budete čumět. Jde sem Úchylák Emil a něco s sebou táhne.“
Vagabund rázně vejde do výčepu. Mrkne do rohu vedle záchodků. Osamocená židle u malého stolku je volná.
„Vidím, Emile, že si na svým oblíbeným fleku. Dáš asi pivo a kořalku, nebo se pletu?“
„Nepleteš, dones mi pivo, decáka hořký, a jestli zbyl tatarák, tak dvojitou porci a klidně včerejší.“
„Jak si vzácný pán ráčí přát. Tataráček se tě už nemůže dočkat.“
Celá hospoda, třicet štamgastů ve výčepu a dvacet mladých v salonku, očekává, co se bude dít dál. Vědí, že tam, kde se objeví Emil, se zpravidla něco stane. Když pobuda zhltne večeři, začne se rozhlížet po lokále. Zaujmou ho děvčata vzadu. Vstane a s pytlem v ruce dojde k nim.
„Dámy, něco bych tu měl. Každá si vybere. A je to za hubičku, Emil nikdá nekecá.“
„Ty nám tak můžeš něco nabídnout za hubičku, ty pako jedno,“ uchechtne se Libby.
„Nevěříte mi, madam? Chvíli počkejte a budete čubrnět.“ Jeho ruka ukazuje k pytli. „Slečinky, uvnitř mám poklady. Pojďte sem, všechny, no tak.“ Ženské se shromáždí kolem podivínského Emila. Ten konečně otevře pytel. Libby nakoukne dovnitř.
„Emile, ty úchylácký prase!“ zaječí.
Napadený se lascivně usměje: „Neříkejte, že by se vám něco nehodilo.“ Sáhne do pytle a vyndá několik pomačkaných kalhotek a zapraných podprsenek. Prádýlko mu visí na prstech obou rukou. Natáhne paže před sebe a začne lehce vrtět zápěstím.
„Slečinky, vidíte ty oblečky? Jako by se nadnášely ve větru na šňůře.“ Popojde k neduživé Hadici a strčí jí pravou ruku před obličej. Ta pohled na ušmudlané prádlo nevydrží. Předkloní se a pozvrací Emilovi baloňák.
„Ta káča mi poblila kabát!“ ozve se hospodou. K pytli se pro změnu nahrnou hoši a nestačí se divit.
„Koukejte, má to z půlky plný. Kde si to ukrad, ty zmrde!. Co s tím chceš dělat, snad ne prodávat?“ jsou nejčastější věty.
„Jó, chci to prodávat. Přece musím z něčeho žít! No tak, kluci, kupte to. Kalhotky za bůra, podprda za pětku.“
Svalovec Ďurko je první, komu rupnou nervy. Přiskočí zezadu a nasadí mu dvojitého Nelsona. Emil se vzpouzí, ale je to zbytečné. Z Ďurkova sevření nevyklouzne. Mává rukama a pouští nabízené prádlo na zem. Mezi světlými hadříky vynikne černá čepice, kterou v nerovném boji rovněž ztratil. Ben se pro ni shýbne a narazí ji zpět na otrapovu spálenou pleš. Teď když není čapka srolovaná, pokryje celou Emilovu hlavu. Do akce se zapojí Jan. Sebere žlutou podprsenku a pevně ji uváže kolem mužovy lebky. Uzel zůstal na temeni hlavy. Tam, kde tušíme oční bulvy, trčí košíčky velikosti B. Úchyl připomíná brouka z pohádky pro děti. Černá hlavička se dvěma vypouklými nažloutlými očky sebou neustále mrská.
„Ďurko, pusť ho, to stačí,“ praví hostinský.
Emil je volný, ale nic nevidí. Chvíli šmátrá rukama, než se mu podaří strhnout čepici z hlavy a podprsenku z očí. Udělá to tak nešikovně, že podprda zůstane pod bradou. Snaží se ji sundat, ale čím víc za ni tahá, tím je uzel pevnější, až se nakonec prádélko promění ve žlutý obojek na jeho krku. Hospoda bouří smíchy. Klečící vykradač pražských půd sbírá prádlo poházené na zemi. Jakmile uklidí poslední kousek, postaví se. Ve svém podivném záklonu opustí salonek a přejde do výčepu. Tam rozkmitá nožky a vystřelí i s pytlem ke dveřím. V ten moment se mu do cesty připlete Mesárošová, vracející se ze sklepa. Náraz je tak prudký, že mužík upadne. Spolu s ním jde k zemi uklízečka, jež upustí kýbl se špinavou vodou, která se rozstříkne po Emilově hlavě. Zmáčený nešťastník vstane z podlahy a naposledy se otočí k rozesmátému publiku.
„Vy kurvy!“ zakleje a se vztyčenou hlavou se odebere na podolský břeh Vltavy.
„Pane Margolius, nevadí, že jsme na něj byli trochu zlí? Fakt byl nechutnej s tím svým zbožím.“
„V pořádku, hoši. Líp bych to nedokázal.“
„Salvátore, platil ti vůbec?“ ozve se z lokálu.
„Chlapi, znáte ho: až bude mít peníze, tak přijde a zaplatí. Důchod na hlavu přece bere. A kdyby měl málo, tak mi tady naseká dříví. Na to je kadet. Teda, pokud ho znovu nezavřou do Bohnic. A ten tatarák dostal gratis, stejně bych ho dneska vyhodil do hajzlu. Mesárošová, že vás vidím. Skočte pro novou vodu a vemte to u těch dveří ještě jednou, ať si lidi nemyslej, že jsme zaplivaná špeluňka. No tak, Vierka, nekoukejte na mě jako na nějakýho svatýho a hejbněte kostrou.“
Matrona neochotně rozkmitá své kulovité tělo brblajíc cosi o nevděku, jenž vládne tímhle světem.
(pokračování za dva týdny)
