To byly časy, když se tady práskalo

Pojďme se vrátit o několik desetiletí zpět a přečíst si, čím se tehdy někteří, co to později dotáhli hodně vysoko, zabývali. Je to sice k uzoufání, ale čert ví, co se děje dnes. Nebo myslíte že ne?  

Kapitola druhá 

Smrt si nevybírá  

(Kostky jsou vrženy 2.2)

Lucka si vezme obsáhlý elaborát, který Drábek vypracoval po skončení slavnostního zasedání k pátému výročí uzavření Helsinské smlouvy o porozumění mezi národy. Všímá si jen těch pasáží, které někdo podtrhal. Hned v první větě je zmíněno jméno zakladatele nadace.

  Můj objekt – doktor Charles Gregor, pracovník britského ministerstva zahraničí – převzal s dalšími lidmi pamětní medaili od francouzského premiéra. Na následné recepci delší dobu rozmlouval se sovětským diplomatem Arkadijem Ivanovem. Protože oba znám, přistoupil jsem k nim a prohodil pár zdvořilostních frází. Když Ivanov odešel, pobyl jsem s Gregorem asi deset minut. Musím znovu potvrdit, že hovoří plynně česky a výborně rusky. Působí odměřeně, chladně a sebevědomě. Jde však o velmi inteligentní a charizmatickou osobnost. Dotkli jsme se obecných věcí (počasí, sport, volby v USA), pak ale objekt vyslovil přání navštívit soukromě Československo. Dle instrukcí jsem naznačil, že je to za určitých okolností (dodávky vzácných léků) možné. Po této větě se rozloučil a odešel za dalšími kolegy do herny. Ještě týž večer jsem se dověděl od soudruha Jegora, jenž je Ivanovovým asistentem, že Gregor má vliv na britskou premiérku. Doporučuji objekt nadále sledovat. V Paříži dne 2. srpna 1980. Alexander Drábek.

  „Bene, on byl na Charlese fakt nasazenej! Ale myslím si, že i tohle u Gregorů vědí…“

  „Asi ano; ale všimla sis, že se už nepodepisuje ‚Alexij‘, nýbrž ‚Alexander‘? Zvláštní změna, co?“

  „Že by se v něm něco pohnulo?“

  „Možná; on měl pokaždé vše dobře promyšlené. Třeba se z něj stal ‚double‘, jako dvojitý agent, víš?“

  „Bene, to mi k němu nesedí. Spíše ještě přitvrdil na Charlese.“

  „Jo, určitě jo, protože až ti ukážu, jak se vrtal v jeho soukromí, pomyslíš si o něm to nejhorší. Ale dáme před tím kafe, ano?“

  Na stole jsou za chvíli dva šálky voňavé kávy, a zatímco Ben usrkává z jednoho koflíku, bere Lucka do ruky další z mnoha zpráv, které sesbíral kapitán Koubas.

  Hlášení z 23. listopadu 1983. Ch. G. byl spatřen, jak vchází ve čtrnáct hodin s pracovnicí italského velvyslanectví do luxusního hotýlku Little Blue Bird na jižním předměstí Londýna. Tam pobyli dvě hodiny. Dostaveníčko se opakuje každou středu; tohle je páté v řadě. Objekt evidentně udržuje s dotyčnou intimní vztah. Fotografie odcházejícího páru, zhotovené soudruhem Jegorem, přikládám. Alexander.

  Podobné zprávy se opakují několikrát do roka. Po dvou letech nastává změna. Ne ve výběru hotelu či pravidelnosti návštěv, nýbrž v osobě, která doprovází sledovaný objekt. Novou milenkou je investiční poradkyně španělského velvyslance. Drábek opět píše o intimním vztahu; dokonce uvádí, že se setkání odehrávají v pokoji číslo pět bé. Vše dokládá sérií snímků, z nichž je patrné, že milenci přijíždějí spolu, ale hotel opouští každý zvlášť. Aby toho nebylo málo, po dalších dvou letech má objekt zase novou přítelkyni, tentokrát zastávající post portugalského kulturního atašé. S tou se schází každý druhý čtvrtek. Jegor se vyznamenal i nyní, když dodal fotografie přímo z hotýlku. Na jedné je zachycen Charles, jak nastupuje do výtahu. Partnerku drží kolem pasu a ona mu cosi špitá do ucha. Drábek na spodní okraj poznamenal, že důvěrnost vyhodnotil jako polibek. Poslední záznam o mileneckých dostaveníčkách Charlese Gregora pochází z konce října devatenáct set osmdesát devět.

  „Bene, tomu se nechce věřit…“

  „Taky jsem zíral, jak čilej strejda byl.“

  „I já se divím… Mně připadal v těchhle věcech takovej chladnej.“

  „A vidíš – zahejbal tetě s pravidelností téměř absolutní. Prostě jsme se v něm zmýlili.“

  „Bene, víš, co mě na fotkách zaujalo? – Ne? Tak koukej se mnou: Ty ženské jsou vysoké, dlouhonohé – takových na jihu moc nenajdeš. A všechny tři mají černé vlasy až do pasu. Nepřipomínají ti někoho?“ Chvilku pozoruje, jak si Ben znovu prohlíží fotografie atraktivních krásek, které skončily ve strýcově náruči.

  „No jasně – tak vypadá naše Pat!“

  Jeho nenadálý výkřik ji rozesmál, hned se ale zklidní a vážně poznamená: „Nechceš to dát Charlesovi, že ne? Vsadím krk, že by ti to omlátil o hlavu. A ukázat to Henriette? Neumím si představit, co by se dělo.“

  „To bych si netroufl; lépe řečeno, to by mě ani nenapadlo. Jenže co ti předložím teď, to mi vrtá hlavou už delší dobu. Já vím, že je to všechno hnus, ale tohle bys měla vidět. Přečtu ti kousek z jedné zprávy, ano?“ Lucie pokývá hlavou a on spustí: „‚Dcera Charlese Gregora navázala v létě devatenáct set osmdesát osm v Čechách partnerský vztah, který obnovila v listopadu devatenáct set osmdesát devět. Je možné, že v něm bude pokračovat, proto doporučuji zaměřit se na ni. Současně žádám o vyloučení z případu, neb zmiňovaným partnerem je můj rodinný příslušník. Co se týká zahraničních léků pro VIP, kvartální dodávka byla dnes předána na sekretariát ÚV soudružce Mazánkové. Patnáctého prosince devatenáct set osmdesát devět, podepsán: Alex Drábek.‘“

  „Bene, ty znáš toho rodinného příslušníka?“

  „Ano, byl to můj nejlepší kámoš ze studií – Jan Štýrský. Drábek je brácha jeho mámy a Jenda je ten, co mi řekl o Drábkově angažmá u Brežněvové.“

  „Ten chlap je vážně hajzl, a neomlouvá ho ani to, že se z toho vyvlíkl. Ještě se drze podepsal jako ‚Alex‘. To mělo být znamení, že s režimem končí?“

  „Asi jo, protože tohle je poslední věc, co jsem našel. A taky si vzpomínám, že mi Štýrský říkal, že Drábek zahodil partajní knížku, ještě než zvolili Havla prezidentem. To mi připomnělo, abych zavolal Šmakovi.“

  Vyťuká jeho číslo a mrkne na Lucku. Ve ztichlé místnosti jsou jen oni dva. Chvilka čekání, pak zazní silný mužský hlas: „Bene, nevadí, že je pozdě. Ano, vím, proč voláš. Táta pojede za Koubasem v neděli ráno. Kam? – To ti nepovím, když to sám nevím. Slíbil ale, že mi to doveze odpoledne, tak se ti ve čtyři ozvu. Říkáš, že budeš doma v Černicích? Tím lépe. Znovu se ptám: S podmínkami souhlasíš?“

  „Jo, souhlasím a v neděli brnkni. Ahoj.“ Ben skončí a schová mobil do kapsy plátěného sáčka, které leží pohozené vedle na křesle. Lucie pohybem ruky naznačí, že jeho jednání schvaluje.

„Bene, udělal jsi správnou věc. Uvidíš – nikdy toho nebudeš litovat.“

  „Snad máš pravdu, Luci…“

Jen co to dořekne, ozve se pípnutí, které oznámí, že zbývá čtvrthodinka do půlnoci. Oba spiklenci se vydají stíhat poslední metro.

(pokračování za tři týdny – 16.12.)