Slíbili jim hrdiny ze země Pána prstenů

Ale ouvej, místo nich dorazili vrstevníci Gandalfa, Radagasta a Sarumana. Nebojte se, tihle nebudou terčem posměchu, protože naši mladí...

Kapitola pátá   

Velký drak   

(Sochy z písku 5.1.)

Je nedělní dopoledne. Na zámečku U Čertova kaňku se loučí skupina seniorů se zaměstnanci dětského domova. Jménem organizace vystupuje Jarmila. Její šéfová se kvůli migréně omluvila. Skutečnost je taková, že postává u okna ve své zamčené kanceláři. Skrývá se za záclonou a sleduje, co se venku děje. Pouze jednou ji mohou lidé spatřit. To v momentě, kdy Paul Pancake zabloudí zrakem k oknům ředitelny. Na její ospalé tváři se objeví úsměv, nepatrně odhrne záclonu a zamává mu. Paul ji nevidí, ale za ním stojící profesor Reachmen zahlédne letmý pohyb ruky. Opětuje pozdrav, který byl určen mladšímu kolegovi. Unavená žena vzápětí zmizí v okně. Poznala, že to není Paul, kdo jí mává. Pocítí hluboké zklamání a ještě víc se utvrdí v názoru, že se nikdo nesmí dovědět, že skončila v náruči obou cizinců.

  „To se nemělo stát, Paule, to jsem nechtěla,“ špitne. Doklopýtá k pohovce, zaboří hlavu do polštáře a začne vzlykat.

  Červený Ford Transit projíždí malebným Posázavím. Krajina jako stvořená pro nedělní klid, který dnes na hosty čeká. Když Ben ve čtvrtek zajišťoval vhodné místo pro londýnské vychovatele, okamžitě jej napadl skautský tábor. Nazývá se „Třpytivá zátoka“ a je postaven v ohbí přítoku Sázavy. Všude okolo jsou lesy a děti prožívají v panenské přírodě iluzi života odříznutého od civilizace. Party lidí z Plzeňska sem jezdí už od války. Ben se dobře zná s organizátorem a hlavním vedoucím Karlem Šmakem. Vždyť tu jako kluci trávili nejedny prázdniny.

  Velkej Kája, profesionální záchranář na Šumavě, je mužem na svém místě. Táboru šéfuje dvacet let a jeho tým se rekrutuje z rodinných příslušníků. Manželka Šárka, docentka na katedře jazyků, tady vykonává vše od kuchařky po účetní. Jejich dvoumetrový syn, Malej Kája, čerstvý student plzeňské pajdy“, má na starost oddíl mladších skautů. Synovec Šmakových, tělocvikář zvaný „Kaučuk“, vede starší chlapce. Děda Šmak, Starej Kája, bývalý důstojník Pohraniční stráže, vypomáhá jako údržbář a ve volném čase střeží vstupní bránu do tábora.

  Do party patří ještě dvě ženy: Podmračená třicítka Vyžle, singl žijící policistka, je vedoucí oddílu děvčat. Jejím pravým opakem je kulaťoučká, stále usměvavá táborová zdravotnice Melounek. Tato čerstvě promovaná dětská lékařka se nedávno zasnoubila s Kaučukem.

  Dvacet chlapců a deset děvčat dává vedoucím zabrat. To nepřekvapí nikoho, kdo v životě obětoval část léta dospívající mládeži. Přesto by Šmakovi neměnili. Bez několika týdnů v čarokrásné přírodě si neumí představit dovolenou.

  Skupina má za sebou Zruč a míří na Ledeč. Před ní zahne na vedlejší silnici. V místě, kde je velký myslivecký posed a závora s nápisem „Vjezd na cestu jen s povolením lesní správy“, bus zastaví. Na výpravu čeká ve svém Land Roveru Velkej Kája. Tábor Třpytivá zátoka je pět kilometrů odtud.

  Šmak si všiml, že muži jsou poněkud starší. Zkušeného záchranáře to nevyvedlo z míry. Už čtvrteční hovor s Benem byl zvláštní. Mají v Praze mimořádnou akci. Čekají další Angličany, s kterými nepočítali. Pošle mu je na tábor, jako kdysi ty lidi ze Skotska. Kája zná Bena od základky a ví, že pod tlakem někdy zmatkuje. Samozřejmě že je ubytuje. Nadace slíbila tak zajímavé peníze, že nevidí důvod, proč si komplikovat život kvůli jedné noci.

  Jordan a první tři senioři přijíždějí po kamenité, ale udržované cestě do tábora. Starej Kája salutuje na bráně. Nechybí zvědavé děti. Těm starším vedoucí řekli, že je navštíví statní chlapi, co umí spoustu věcí ze života zálesáka. Těm mladším slíbili hrdiny ze země Pána prstenů – ale ouvej! Dorazili vrstevníci Gandalfa, Radagasta a Sarumana. Nebojte, nebudou terčem posměchu. Tak se Šmakovi skauti nechovají. Odpověď na věčnou otázku, zda je každá generace horší než ta před ní, přijde o půlnoci.

  Ještě jedna jízda a už tu mají všechny. Hlavně docentka Šárka je vděčná za možnost hovořit s rodilými mluvčími, ze kterých čiší uhlazenost, postavení a dobré mravy.

  „Oh, that Queen’s English!“ pronese znalkyně Shakespearova jazyka během odpoledne několikrát.

  Šmakovi provázejí hosty po Třpytivé zátoce. Středobodem tábora je jeho náměstíčko, které má obvyklou strukturu: Na jedné straně je šest stanů pro chlapce. Naproti jsou tři chatky pro děvčata. Vlevo dřevěný poschoďový domek. Tam spí dospělí. Napravo stožáry se státní a táborovou vlajkou. Dnes k nim přibyl Union Jack. Za vlajkovištěm je ohniště. Okolo něj klády na sezení, totemy, co leccos pamatují, a terče na lukostřelbu. Ještě dál je travnatý plácek na fotbal a antukové hřiště na volejbal. Za chatkami se rozprostírá velká louka. Pravá polovina osady je obepnuta řekou, která se do krajiny klikatě zařízla. Na písčitém břehu se povalují loďky a na vodě se houpe vor, jenž je lanem připevněn k molu. Celá zátoka se zlatavě třpytí. Nádhernou podívanou doplňují husté lesy lemující tábor, několik pískovcových skal a jasně modré nebe nad nimi.

  Hosté se stěhují do velké cihlové budovy, která je poblíž táborové brány. Stavba slouží jako jídelna, kuchyň a sklad, kde najdete vše, potravinami počínaje a lajnovačkou konče. V prvním patře je marodka, a protože skautíci nestůňou, postele jsou volné.

  Senioři pomalu stoupají po schodech. Manželé Šmakovi čekají, zda přijmou lůžka ve spartánsky vybavených pokojích. Stojí před budovou a dohadují se.

  „Kájo, prosím tě, jsou to opravdu lidi od Bena?“

  „Ano, je to ten zájezd.“

  „Ale říkal jsi, že dorazí třicátníci. To tihle určitě nejsou. Nemám se jich zeptat sama?“

  „Šári, ať tě to ani nenapadne! Ben je zmatkař – nejspíš skupiny prohodil. Hele, mně je jedno, jestli přijel Pavel, nebo Šavel. Je to za stejný peníze a nadace platí slušně. Skautům se omluvím, že jsem to popletl já. Před delegátkou a hosty ani slovo.“

  „No, je to tvoje akce, tak se ti do toho nebudu plést. Ale jestli se to zvrhne, tak mi neříkej, že jsem tě nevarovala.“

  „Buď v klidu, všechno dobře dopadne. Teď ještě obejdu naše lidi.“

  „Fantastic!“ vykřikne v okně plukovník Wilson a rychle pospíchá dolů.

  Před domem chytne Velkýho Káju a cosi mu vzrušeně vykládá. Plukovníkovi krajané tak nadšení nejsou. Staří muži se nastěhovali do místností, v jakých spali naposledy na vojenském cvičení. Snad nejlépe to shrnula Jordan, když Šárce odpověděla na dotaz, zda je pro pány ubytování dostačující.

  „Ano, je dostačující. Jeden říkal, že po dvou dnech u nás mu připadá lehnout si na marodku jako normální.“

  „Smím vědět, který to byl?“ zeptá se Šárka a přísně se podívá na seniory.

  „Ten nejstarší, profesor Reachmen, co má modrý klobouk. Nebojte, toho si ohlídám sama,“ praví drobná delegátka.

  Šárka pozoruje hlouček debatujících hostů, obzvláště starého profesora. Pak si posteskne Vyžli, která jí pomáhá v kuchyni: „Toho dědka v klobouku nám byl čert dlužen. Vždyť si z nás utahuje. Snad jim budou chutnat alespoň moje řízky.“

  Poznámku o jídle zaslechne Jordan a začne kuchařku chlácholit: „Paní docentko, nebojte se, oni se po český kuchyni můžou utlouct. Jenom neradi tlustý a taky málo mastí, ale tohle nebude případ vašich řízků.“

  Tak se také stalo. Strávníci sotva došli s plnými břichy na pokoje. Teď se každý rozvaluje na kovové posteli s bytelnou drátěnkou, jež nese trojdílnou matraci. Ti upovídanější vzpomínají na doby, kdy lehávali na vojenských palandách. Prim hraje Wilson, který strávil velkou část života v armádě. Kariéru začal v šedesátých letech na kyperské základně Dhekelia. Pak přišla Afrika, Falklandy, Irák. Bože, to byly časy.

Před obědem slíbil vedoucímu tábora, že mládeži předvede několik kousků. Těšte se! Tenhle člověk se stane hybatelem příštích událostí.

(pokračování za tři týdny)