První prdelka je ta rakouská

Když se v létě u vody položí mladá žena na bříško, sundá si ramínka a nechá si namazat záda, je ve hře ledacos. Také to, že se někdo pokusí o nenadálý útok, aby jí...  

Kapitola šestá - pokračování    

Čerňušky   

(Sochy z písku 6.4.)

Kolem půl třetí se vychovatelé a čerňušky přesunou k bazénu. Posedávají u stolků, chráněni slunečníky. Několik jedinců se rozvaluje na trávníku. Další sedí pod vzrostlými stromy. Jen lavičky rozestavěné opodál zejí prázdnotou. Vzájemné poznávání pokračuje. Nepřekvapí proto, že se jeden osmělí.

  „Nechceš namazat záda, baby?“

  „A víš, že jo? Dneska to pálí jako nikdy.“

  „Celý záda, kotě?“

  „Jo, celý – a nezapomeň na krk; tam to potřebuju nejvíc. Počkej; ještě si sundám ramínka a položím se na bříško. Teď můžeš, a pořádně, brouku.“

  „Rád, kotě, rád,“ říká a začne nanášet krémovou hmotu na útlé tělo.

  Někteří šli do vody, jiným stačí chladná sprcha. Borci předvádějí učebnicový kraul a ještě lepšího motýlka. Ve vlnách je najednou plno skákajících delfínů a útočících žraloků. Děvčata bosky ťapkají kolem bazénu a vracejí chlapům barevné nafukovací míče. Mezi dovádějící společností kmitá Josef s nápoji. Všude je slyšet křik a veselí.

  Tu a tam se zastaví za plotem Pohádky nějaký čumil. Zaujme ho nezvyklý ruch. Hádá, co se uvnitř děje. Oplocení je drátěné, zepředu lemované dvoumetrovými keři. Zvědavec tlačí prsty do drátěného oka a pokouší se rozhrnout husté větvičky. Marně. Prsty bolí a on má smůlu. Nic nevidí, a tak to vzdá.

  Kolem schůdků pod skokanským prknem projde chlap v zelených montérkách. Je to Jarda Bublík. Dělá to, co všichni údržbáři: tady utáhne kohoutek, tamhle zkontroluje přípojku. Teď chce svinout dlouhou modrou hadici. Potká dceru, která se přidala k děvčatům. Doufá, že za pár let bude jednou z nich. Rodiče její nadšení nesdílejí. Musela by dělat u Lídy, a s ní jsou Bublíkovi na kordy.

  „Irenko, nevíš, kterej blbec sem dal tu hadici? Ještě o ni někdo zakopne. Ráno to tady nebylo, to odpřisáhnu na smrt tvojí mámy.“

  „Já nevím; asi to chtělo vystříkat. Lída mluvila o čištění na téhle straně.“

  „Ta má co kecat do mojí práce… Ať jde do hajzlu!“ procedí mezi zuby a odhodí svinutou hadici do trávy.

  Z bazénu se ozývá hluboký mužský smích, doprovázený jekotem děvčat, která se odhodlala do vody. Ty zbylé na břehu hlasitě povzbuzují smíšené páry v soubojích „na koni“. Sem tam se někdo ožene po dotírajících komárech. Těch je letos málo, zato vosy se přemnožily. Neustále létají k prázdným kelímkům a obtěžují číšníka při roznášce. Už podruhé si stěžuje Bublíkovým.

  „Josef, zastavím se tam a dám to do pořádku. Neboj – vím, odkud se berou. Možná je chtěla dostat pryč ta čarodějnice, a pak se na to vybodla. Ano, Irmo, mluvím o ní. Prej se mi ráno hrabala v hadicích,“ povykuje nasupený údržbář.

  Pozoruje zpovzdálí bavící se hosty. Všimne si Angličana, jak stojí pod prknem a dívá se nahoru. Vyleze tam, nebo ne? To víš, hochu: je to vysoko, přesně tři metry, pochechtává se Bublík.

  „Hele, Irmo, jde k němu naše Irena. Pojď se mrknout.“

  „Jardo, co mu asi chce?“

  „Co asi… Tahá ho pryč od schůdků. A povedlo se jí to – dostala ho na bloky. Co myslíš – hupsnou tam?“

  „Určitě. Proč by jinak na ty bloky lezli? No vidíš, a už jsou ve vodě.“

  „Povím ti: šipku Anglán umí, to se musí nechat, ale to naše motovidlo předvedlo pěknýho placáka.“

  „Bublíku, od tebe to sedí. U bazénu jsi, akorát když něco spravuješ. A nevočumuj pořád ty čerňušky! Radši padej za Wernerem, něco ti chce.“

  Je přesně půl čtvrté. Na terasu penzionu dorazil profesor Vosáhlo. Společnost mu dělá dobře vypadající žena, jíž by nikdo nehádal pětašedesát. Paní Dáša je Vosáhlovou celoživotní družkou. Čtyřicet let pracovala na fakultě jako jeho asistentka a šéfa neopustila ani ve stáří. Vede mu domácnost a stará se o jeho zdraví. Teď jsou ubytováni v zámečku, kde přednášejí Czernaiovým děvčatům.

  „Wernere, tady nás máte. Dášo, prosím tě, pomoz mi,“ starý pán si ztěžka sedá.

  „Vítejte, Cecile, jako vždy načas. Podle vás bych si mohl řídit hodinky. Vidíte ty borce v bazénu? To je nová parta, co mi poslal Alex Drábek.“

  „Škoda že nepřijeli pánové od varhan – tolik jsme se na ně těšili… Děvčata dovádějí, co? To je dobře, ať se uvolní. Lída jim dává pořádně do těla. Mně včera jedna na přednášce usnula. Chtěl jsem ji vzbudit, a ona –“

  Profesora přeruší ohlušující rána. Něco se dole stalo. Když hovořil s Prímkem, kdosi proběhl za plotem. Na rozdíl od čumilů ho nezajímalo povykování u bazénu. Jen se zastavil, rozhlédl se a hodil do areálu zapálenou světlici a s ní hrst dělobuchů. Nikoho nezranil, ale čerňušky vyděsil. Světlici vychovatelé uhasili, jenže přes vysoký plot nejde vidět na druhou stranu. Vrhač měl čas zmizet.

  „Co to bylo za idiota?! Panebože, proč to sem hodil?! To nám závidí, že se tady rekreujeme?“ ptají se děvčata. Jsou znechucena zbabělým útokem a spolu s anglickými hosty odcházejí od bazénu. Neujdou ani deset kroků.

  „Aú, aú, aú, nechte mě být! Pomóc, holky, pomóc!“

  Zoufalý výkřik zaslechnou až v penzionu. Lidé vstávají a dívají se k bazénu. Jsou zmateni. Nejdřív světlice s dělobuchy, teď tam naříká jedna z dívek. Snad není zraněná. Bohužel je, ale jinak, než čekali. Chuděra Annemarie. Připletla se do cesty útočícím vosám a odnesla to za všechny. Když ve zmatku opouštěli prostory u bazénu, vybudili bzučící hmyz. Jestli někdo zavadil o keř nebo tam něco odhodil, není známo. Faktem je, že se najednou vyrojily a napadly drobnou, nic netušící blondýnku. Tu, která před chvílí flirtovala s „broukem“, jenž jí namazal záda.

  Kolegyně zavedly zraněnou k profesorovi. Vyšetření proběhlo v šatnách a Vosáhlo při něm napočítal devět žihadel: pět do nohou, tři do boku a poslední do zadečku.

  „Má milá, dneska to bude pálit, do úterý svědit, ale na to se neumírá. Dáša teď sjede do špitálu, přiveze mastičku a pak bolístku  ošetříme,“ konejší mladou Rakušanku zkušený lékař. Napíše recept a požádá Irmu, aby nešťastnici uložila v jednom z neobsazených pokojů.

  „Ano, Irmo, myslím tady, ve Ville Marleine, ať ji máme na očích.“

  V penzionu se nachází někdo, kdo právě odeslal zlomyslnou textovku: Hezky to u bazénu bouchalo. Je tady pořádné pozdvižení. Úkol splněn, díky. Ta žihadla byla nad plán.

  Vzápětí přijde odpověď: OK, ale o žihadlech nic nevím.

  To je v pořádku, stalo se to po světlici. Ozvu se.

  Když dotyčný vypne mobil, rozbalí velký svinovací plakát s černými mašličkami na dřevěné liště vespod. Na propagačním materiálu, připomínajícím školní mapu, je pod nápisem „Czernai pomáhá potřebným“ vyobrazena Evropa. V sedmi zemích jsou umístěny fotografie se jmény regionálních manažerek. Neznámý uchopí nůžky a vystřihne Rakousko, s usměvavou blondýnkou uprostřed.

  „Raus, Annemarie, raus,“ ozve se zastřený hlas. Papír je zmuchlán do kuličky a mizí v kapse fantoma, který následně vyklouzne z místnosti.

(pokračování za tři týdny – sobota 25.2.)