Když má někdo na starost zahraniční delegaci, musí být připraven na vše. Tím spíše provází-li hosty noční Prahou. Pokud situaci podcení, nastane malér. To se potvrdilo nedávno, když náš člověk dostal na starost skupinu Angličanů.
Kapitola druhá - pokračování
Slávinkovo osudové faux paux
(Sochy z písku 2.5.)
Partu rozjařených lidí přivítá v hotelu "U Modrého kocoura" noční recepční. S děvčaty zavtipkuje, pány familiárně pozdraví. Odhaduje, že tihle to potáhnou do rána. Hele, je s nimi i Brusinka. Ten zase vypadá, povzdechne si, když vidí, jak se motá. Znají ho tady dobře. Občas se objeví s nějakou delegací, pak má problém dostat se domů.
„Přišel i prcek; jasně, má ji jak z praku. Počítám, že vydrží dvě hoďky, dýl ne,“ houkne muž z recepce na kolegyni na baru.
Kdo byl unavený, šel rovnou na pokoj. Ti, co se udrží na nohou, okupují hotelový bar v přízemí. Zní tlumená hudba. Na malém tanečním parketu se plouží čtyři dvojice. Něco se děje i v podkroví. Urostlý muž násilím otevřel dveře. Pak s krásnou Bree vklouzl dovnitř.
U barového pultu je živo. Slávinka na něco nadává a divoce šermuje rukama. Vzhledem k jeho výšce a stupni opilosti je záhadou, jak se na stoličku vyškrábal. Není mu dobře rozumět česky, natož anglicky. Teď málem spadl ze židle. Na poslední chvíli ho zachytil James Hamilton.
Slávinka si ho prohlíží, pak vyhrkne: „Hamilton, že jo? Hamilton!“
Vedoucí londýnských vychovatelů toho také dost vypil, ale je na tom o poznání lépe než pivem zmožený mrňous. Proto v klidu odpoví: „Yes, já jsem James Hamilton.“
Angličanův souhlas způsobí, že se v opilcově hlavě vyrojí nedávno uložené symboly. Hlasitě žvatlá, jako by přednášel dětskou říkanku: „Hamilton Geoffrey a Hamilton James, desky modré a desky červené, orgáni a orfáni.“
Slávinka se usilovně pokouší vše propojit, ale nejde to. Jeho mozek zpracuje nanejvýš myšlenku, že existují barevné desky s dokumenty uvnitř a že má něco v saku. Chvíli se šacuje, než zamíří pravá ruka do levé náprsní kapsy. Vytáhne seznamy v průhledném obalu. Chvíli mu trvá, než dostane papíry ven. Mžourá do nich a snaží se orientovat se ve jménech. Vedle sedící Angličan mu nevěnuje pozornost. Pochopil, že je soused namol. Slávinka se na okamžik vzchopí a přečte první jméno, lámaně, přesto nahlas: „Ha-mil-ton James.“
„Yes, yes, to jsem já,“ slyší překvapeného Jamieho, který se domníval, že Brusinkovi stačilo, když mu před okamžikem potvrdil, kdo je.
Ten na něj znovu vyštěkne: „Hamilton, are you from organs [Hamiltone, jsi od varhaníků]?“
Proč měl Slávinka na mysli tuhle otázku, nevíme, ale právě ona je na počátku zvratu v našem příběhu. Vyzněla totiž jako „Are you from orphans [Jsi od sirotků]?“. Bůh je nám svědkem, že z úst totálně zpitého a patlajícího Brusinky bylo slyšet „ófnz“.
Tak to pochopil i James Hamilton a popravdě odpověděl: „Yes, I am from orphans [Ano, jsem od sirotků].“ Přitom se díval opilému kolegovi přímo do očí a svůj souhlas stvrdil trojitým pokývnutím hlavy. Barmanka pobaveně mrkne na Slávinku a začne se hlasitě smát.
Pochody v alkoholem omámeném mozku mají svá pravidla. A tak není divu, jakou odpověď přiřadil nešťastník ke své otázce. Organs spojil s Jamesem, a organs jsou přece modří. Trvalo mu, než na to přišel, a nechce svůj objev zapomenout. Za slib, že vypadne, mu barmanka půjčí něco na psaní. Slávinka položí seznamy, které odpoledne dostal od Bena, na barový pult. Na list se jménem James Hamilton si poznamená „BLUE [modrý]“. Na druhý, kde je uveden Geoffrey Hamilton, napíše kostrbatě „RED [červený]“. Včera dohodnutý postup dokonale popletl!
Barmanka si oddechla. Konečně se ho zbavila. Malý klaun už není hvězdou večera. Slézá z židličky a nikoho nezajímá. Popravdě řečeno, ani on nemá chuť se družit. Stěží se dopotácí do patnáct metrů vzdálené recepce. Dívá se přes skleněné dveře a těší se domů. Zvažuje, zda zavolá Mirdovi, nebo si objedná taxíka a pojede k sobě. Jak přemítá, všimne si recepčního. Ten se ho snaží ignorovat. Ví, že lidí s povídavou opičkou se jen tak nezbaví. A má pravdu. Opilec pozná povědomou tvář a jde k němu. Tomu se to nezamlouvá. Doufá, že malý otrava rychle vypadne.
„Jak se máme, pane Brusinko? Asi dobře, když pořád pracujete. Proč to říkám? – No, vidím, že držíte nějaká lejstra.“
Slávinka si uvědomí, že má v ruce papíry, na něž před chvílí psal. Dojde k pultu a seznamy pohodí před sebe.
„Prosím, kafe; jen jedno kafe… Ta na baru mě vyhodila,“ žadoní a ještě dodá: „Cinknu Mirdovi, ať si pro mě přijede.“
Vyndá mobil a prosí přítele, aby jej vyzvedl. Když recepční slyší, že se s Mirdou skutečně spojil, přání vyhoví.
„Uděláme kafíčko, pane Brusinka, ale pozor na ty dokumenty, ať je tu nenecháte. Teď se posaďte do křesla, já hned přijdu,“ zašveholí s nadějí, že mu tady neusne. Pak zmizí za závěsem, kde je malá kuchyňka.
Slávinka si do křesla nesedl, ale opírá se dál o recepční stůl. Na protější stěně ho zaujaly zpola zaplněné poličky zavěšené vedle skříňky s klíči. Tuší jakousi souvislost, ale nemůže si vzpomenout, co to má být. Jeho vykulené oči se zastaví u jedné z přihrádek. Něco barevného z ní vyčuhuje. Nakloní se a rozpozná modré a červené desky. To je ono, tohle chtěl! Oběhne pult – a už je drží v rukou. Otevře jedny, pak druhé; chvíli se v nich přehrabuje. Potom vyndá původní seznamy a porovnává je s těmi, co odložil na pult. Znovu si opakuje povědomá jména, připomínaje břichomluvce. Vzápětí do modrých uloží dokument s nápisem „BLUE“ a do červených ten se slůvkem „RED“. Slyší kroky recepčního a rychle vrací desky zpět. Neoznačené seznamy zastrčí do kapsy saka. To by byl malér, kdybych je ztratil, pomyslí si bláhově. Odpotácí se do křesla. Sotva dosedne, uslyší zvonivý hlas: „Tak tady máte to kafčo, pane Brusinka.“
Slávinka je úplně vyřízený, ale je na sebe pyšný. Benův úkol postarat se o hosty splnil. V půl třetí přijíždí Mirda a on může opustit hotel. To, že nasměroval každou partu jinam, ho netrápí. Nebohý Ben – kdyby jen tušil, co se stane.
(pokračování za tři týdny)
