Necháme problém být, však on časem vyhnije

Já bych si tím nebyl tak jistý. Právě tam, kde to člověk nejméně očekává, nemusí uvedená premisa platit. Potom nezbývá než věřit, že z maléru nějakým zázrakem vyklouzneme. Ale co když ne? 

Kapitola první

Pozdě bycha honit

(Kostky jsou vrženy 1.1/ Ta naše nadace česká)

Je pondělí dvacátého osmého července. Po dvou týdnech dovolené se Ben vrací do Prahy. V prostorách nadace ve Vodičkově ulici si vychutnává atmosféru osiřelých kanceláří. Zažívá to vždy, když kulminuje léto. Všude ticho, nikde ani noha. První, na co narazí, je papír zastrčený za dveřmi. Sekretářka oznamuje, že bude týden pryč. Domluvila se s Luckou, která za ni zaskočí.

  Hromada poskládané pošty ho vrací do reality. Živě si představuje, jak Anička den co den mrskla na stůl jeho příděl. Hezky na sebe, aby to rostlo. Jakou radost ta falešnice měla…. Mailová schránka je další bonbonek na uvítanou. Pouští počítač a píše heslo. Kolik se toho tentokrát vyvalí? Je to mnohem horší, než si myslel. Na Bena padla beznaděj. Má dovolená v létě smysl? Stojí mu za to někam jet a pak makat za dva? Poraženecky mávne rukou. Jak já nesnáším tyhle návraty, a navíc je pondělí, povzdechne si. Zaslechne zvuk otevírajících se dveří. Sympatická žena s bujnými kadeřemi v barvě zlata míří rovnou k němu.

  „Ahojda Bene, co Slovinsko, dobrý?“

  „Slovinsko dobrý, ale tady je to síla… Kam dohlédneš, samej papír.“

  „To zvládneš, a třeba tě nakopnou nové zprávy.“

  „Tak povídej, Luci, ať mám ty hrůzy za sebou.“

  „Neboj, všechno ti hraje do karet. Jmenování do správní rady je tutovka.“

  „A co Klondike?“

  „I tady ti začal George u starýho pána vyšlapávat cestičku, ale jde to ztuha. Hlavní je, že má Drábek nahnáno. Před prázdninami jsem na něj narazila v metru. Jo, vyzvídal. Samá ironie, narážky – znáš ho. Jistěže naťukl Klondike. Prý dokdy si ho tam Charles podrží a kdo přijde po něm. Tahal ze mě rozumy.“

  „Dalo se čekat, že to nevzdá. Jak ho ale vyštípat, když má Charlesovu podporu?“

  „Bene, to není všechno. V pátek jsem na Národní potkala Emičku. Ne, nebyla to náhoda – vyčíhla si mě. Navrhla, že půjdeme do Slavie a hned spustila. Co jako bude s tátou? Tolik toho pro nás udělal, a my ho chceme vykopnout. Ty že na něj tetě Henriette donášíš a že si to s tebou vyřídí. Když ani tohle nepomůže, pojedou rovnou za Charlesem. Pak otočila. Tvrdila, že jsem skvělá holka a táta se mnou rád dělá. Tak bych prý za něj mohla u George ztratit slovo. Celá byla taková divná, jako přiopilá.“

  „Nejspíš mají u Drábků podělaný gatě, to je celé. Ale co kdyby fakt jeli za Charlesem?“

  „No a co? Přece víš, že se mu Alex pokaždé vnutí na Pelham, když jsou ředitelská zasedání. Neboj, dočkáš se. Jenom nesmíš udělat chybu. A, Bene, uvědom si, že i pro tebe je to poslední šance. Zachovej klid – pak se povede i Klondike.“

  Někdo zazvoní u dveří. Také se rozdrnčí telefon. Na okamžik zmlkne, vzápětí je slyšet znovu. Lucka jde nejprve otevřít. Venku stojí poslíček. Převezme od něj poštu a běží k telefonu. Vodárny se tážou na jakýsi dobropis. Během chvilky začne graciézní záskok úřadovat.

  Ben po jejím odchodu zabloudí zrakem k nejspodnější zásuvce. Vytáhne šuplík a zarazí se. Kožená taška je uvnitř, ale vždy ji dává až dozadu. Je podezřelé, že ji našel vpředu. V době, kdy byl pryč, sem mohla jen sekretářka a Slávinka, kterému půjčil klíč. Ben hraje o hodně a Drábek to ví. Pokud by zjistil, jaký poklad skrývám, je možné všechno. Může vědět, že na něj něco mám? – Těžko. Hrabal se mi někdo v šupleti? Bene, klídek, připomene si radu, kterou před chvílí slyšel. Vrací věci na místo a svou pozornost přenáší na dovolenkové resty. Začne se probírat mailovou schránkou. Po obědě přijdou na řadu kvanta navršené pošty.

  Tři dny vysedával v kanceláři dlouho do noci, jen aby dohnal ztrátu. Zmákl to a ve čtvrtek mohl začít s materiály, které se týkají skončené akce. Ukázalo se, jak velkou měla odezvu. Je povzbuzující, že převažují pozitivní zprávy. Přečetl si dopis od ředitelky domova Pecháčkové. Píše, že hosté byli milí a pozorní společníci. Podobný list dostal z rudnohorské fary od pátera Zbyška. I on pěl chválu na ctihodné pány z Londýna. Ben si prohlíží přiložené fotografie.

  „Tahle skupina měla být na křemšitálském zámku, a ne na zámečku U Čertova kaňku,“ pronese k Lucii, která právě přinesla dva šálky kávy. Nechápavě se na něj podívá.

  Otevře obálku z ústředí hasičského sboru. Děkují za bezmezné úsilí čtyř britských turistů při likvidaci požáru. Uvedená jména si porovná se svými záznamy.

  „Proboha, proč vychovatelé hasili stodolu u Sedlčan, když jsme je poslali do Rudné Hory? Luci, něco tu nehraje.“

  Kolegyně pokrčí ramena a lehounce se usměje: „Vážně nevím, o čem to mluvíš.“

  Neblahou skutečnost potvrdil Benovi anonym, který se podepsal jako „Maják“. Prozradil, že si všiml party Angličanů objíždějící kostely s varhanami. Večer navštívili zámek v Křemšitálu, kam si pozvali místní paničky. Byla přiložena mapka a na ní křížkem označená místa, kde se zastavili. Maják také poznamenal, že praví znalci hudby byli u biskupa v Praze již v pátek. Ben si dopis pečlivě schoval. Cenná je hlavně mapka, díky níž pochopil, že si výpravy v sobotu prohodily trasy. Proč k tomu došlo, je záhadou. Jeho lidé mu nic nehlásili. To, že si vyjma Majákova dopisu nikdo nestěžoval, jde zatím mimo něj. A co neděle? Brusinka se chlubil, že u obou delegátek vykonal inspekci. Dal to do pořádku, nebo ne?

  „Já toho Brusinku zastřelím!“ houkne do chodby navztekaný Ben.

  „Dobře, Bene, zastřel ho, když ti to pomůže. Jen nezapomeň, že za chvíli odjíždím.“

  Rozloučí se s ní. Vyhovuje mu, že zůstal sám. Potřebuje vyřešit nenadálý problém. Spojí se s Málkem. Jeho zprávu k cestovnímu příkazu našel na stole. Zvláštní čtení, ale má důkaz, že na Pohádce byli v neděli vychovatelé. Co za tím sakra vězí? Vzpomněl si na Karla Šmaka a sáhne po telefonu.

  „Fantastičtí dědci, a živí až moc – hlavně jeden voják. Říkáš: ‚záměna‘? Bene, to pro nás nebyl žádnej problém. Ale tvůj mrňavej zástupce se mi tady sesypal. Proč? – Přišel na to, ale nechtěl si omyl přiznat. Ne, nám vážně nevadilo, že jste to popletli, a těm Angličanům taky ne,“ vychrlí ze sebe Kája.

  Ben položí sluchátko a vstane ze židle. Chodí po chodbách a usilovně přemýšlí. Proč to ten vůl udělal a mlčel? Místo toho mi posílal zprávy, že je všechno richtig. Uvědomil si, co provedl? Pokud má všech pět pohromadě, tak jo. Musel to zvorat tu noc, když končili u Kocoura. Spojím se s Mílou, třeba mi řekne víc. Hned zítra ho chci vidět, pacholka jednoho. Jak já si na něm zgustnu. Pak Benovi dojde, že v tom jede taky. George přece chtěl, aby zůstal v Praze. Výslovně ho žádal o jedinou věc: že musí zabránit jakýmkoliv přehmatům. A to se nestalo. Bene, prosím, hoď se do klidu. Tak nějak mi to Lucka říkala, opakuje si znovu.

  Jakmile nabyl ztracenou rovnováhu, poslal Brusinkovi SMS. Má se zítra dopoledne na hodinku zastavit. Je to nutné. Adresát odepisuje, že má dovolenou. Ben o tom ví, ale je mu známo, že ji tráví v Praze, tak ať nakluše a bez debat. V ruce má pořád mobil. Zavolá Míle.

  „Ale ano, Brusinka tehdy zůstal na baru přes půlnoc. Říkali mi, že byl jako kára. Hele, teď si vzpomínám: prý něco čmáral do těch vašich papírů. Ale hosté odjeli v pořádku, nebo ne? Mluvila jsem s tvými děvčaty. To vím tutově.“

  „Díky, Mílo, jen jsem si to potřeboval ověřit. Ano, ozvu se brzo. Ahoj.“

  Ben si vybavuje večer u Fleků. Slávinka to tam rozjel. Teď ví, že pokračoval u Kocoura. Proto malér vznikl. Byl to vůbec malér? Vždyť se nic nestalo. Hosté byli spokojeni. Zažili u nás hezký víkend. Také naši partneři si akci pochvalují. Nebýt udavače, nemá jediný negativní ohlas. Sedí u stolu a dumá, jak celou záležitost uzavřít. Nejraději by se na to vykašlal. Jenže musí něco udělat.

  Zvednu Brusinkovi mandle, pak s vyšetřováním skončím. A co George? Mám mu to říci? – Ne, teď ještě ne. Je puntičkář, a já budu mít zaděláno na pěkný průšvih. Ale to už stejně mám. Akce neproběhla, jak měla, a já hlavně nebyl v Praze. Ach jo, jak z toho ven?

  Hele, naskočila zpráva. Píše Patricie. Je překvapen. Maily od ní dostává málokdy.

  Bene, mám ti vyřídit od mamá, že na radnici jsou moc spokojeni s výletem. Hoši si nejvíc chválili víkend v Čechách. To stejné ti vzkazuje otec. Mluvil s někým ze spolku varhaníků. Prý fajn dovolená a hlavně tři skvělé dny u vás. Nevím, máš-li na tom zásluhu ty, ale gratuluji.

  Bena pokropila živá voda. Pochvala jako hrom. Opravdová bomba. To nečekal. Neuniklo mu, že je v kopii i George. Zasní se. Naděje na Londýn stále žije.To bude nádhera. Každý měsíc pár dnů v Anglii. Ve výboru samí důležití lidé, ne jako ty nuly tady. Konference a semináře po celém světě. Pronajatý kvartýr v londýnském Mayfairu. A ty peníze! Já se z toho „zvencnu“. Už aby to bylo. Pak se podívá na lejstra před sebou a rychle vystřízliví. Proč tam ten blb dopisoval „RED“ a „BLUE“?

  Mail od sestřenice usnadnil Benovi rozhodování. Půjde cestou nejmenšího odporu. Když se to vezme kolem a kolem, jsou všichni spokojeni. Nechá problém být – však on časem vyhnije. Brusinku si ale podá. Stejně je to jeho vina.

Ještě jedna věc Bena trápí: jeho psací stůl. Tady musí být opatrný, ale prcka zítra naťukne. Zvedne se a jde domů. Dnes tu do večera strašit nebude.

(pokračování za tři týdny – 28.10.)