Lidi, tohle je konec padoucha!

Zajásal čtenářům dobře známý důstojník v.v., jenž si pro svůj výstup zvolil neobvyklé místo. A dočkal se úspěchu, neboť jeho výkon měl u obecenstva takový ohlas, že si jej ti mladší vybrali za svého... 

Kapitola pátá - pokračování

Velký drak   

(Sochy z písku 5.5.)

Teď pana Wilsona čeká vystoupení před skautským publikem. Chce předvést kousky, jaké Třpytivá zátoka ještě nezažila. Ve skladu našel několik předmětů, které využije k demonstraci svého mistrovství. Začal střelbou z malorážky. Do černého míří jeden zásah za druhým. Kluci uznale pokyvují hlavou.

  „Ty šišky vzadu, na tom nejvyšším stromě, dostanu dolů.“

  Z místa, odkud střílí, jsou sotva vidět. Asistent Malej Kája rozdá několik dalekohledů. Střelec zamíří, vypálí a nemine. Děti nadšeně aplaudují. Pak si rozbalí sadu pro lukostřelbu. Postaví se čelem k barevnému terči.

  „Teď se dívejte, co umí voják Jejího Veličenstva.“

  Zkušeně založí šíp do tětivy luku, tu natáhne a vystřelí. Vždy zasáhne barvu. Ze šesti střel čtyřikrát do žlutého.

  „Bravo! Bravo!“ provolávají přítomní, neboť tohle tady nikdo nedokázal.

  Soupravu si pořídili před deseti lety. První roky stříleli pravidelně. Hodně se snažili; zkusili trenéra, ale nešlo jim to. Úspěchem bylo, když šíp doplachtil k terči. Zájem kvůli neumětelství upadal, až luk skončil v regálu pod stanovou celtou. Pak přišel plukovník. Vynesl jej ze tmy a ukázal, že to jde.

  Vystoupení graduje. Dojde na vrhání nožů. Malý klučík, kterého nadchly Wilsonovy výkony, se nabídl jako dobrovolník. Plukovník ho odmítl. Místo něj byla k mučednickému kůlu připevněna atrapa Fredericka Santera.

  „Hadrovému banditovi nebude do smíchu, až pozná svého jmenovce, mě, Fredericka Wilsona,“ zachechtá se a začne metat nože.

  Rozpažené ruce a rozkročené nohy figuríny jsou pro něj další výzvou. Ostrá čepel se zapichuje vedle dlaní, loktů, kolen a kotníků. Wilson přitvrdí a svištící železo si najde volný prostor těsně u hlavy lumpa. Poslední ranou dokonce trefí skulinu mezi stehny legendárního gaunera. Každý hod doprovází hlasité vydechnutí přihlížejících. Ten závěrečný vybudí frenetický potlesk.

  „Tohle Frederick odkoukal od vrhače nožů v pařížském varieté Burlesque. Byl jsem tam s ním,“ reaguje na nadšení Davis, který tu s diváky sedí na pětimetrových kládách.

  Zlatým hřebem produkce bude tomahavk. Pro dosažení většího napětí se Wilson domluvil s publikem, že vždy zasáhne konkrétní cíl. Možnost výběru dostaly nejmenší děti. Zvolily Santerovo čelo, koleno a srdce. Bez otálení přistoupil na jejich návrhy. Neodbytný dětský dobrovolník chce zase ke kůlu. Zřejmě nepochopil, kam Wilson za okamžik zatne zbraň. Nepříjemnost vyřeší Kaučuk, když raráška odvleče do stanu. Jde o první kázeňský trest tento víkend. Ale show pokračuje.

  „Zatím jsem banditu šetřil. Teď ale ukážu, co čeká každého darebáka v téhle zátoce. Mohu začít, náčelníku?“ optá se Velkýho Káji.

  Odezva je okamžitá: „Pane Wilsone, můžete; a ukažte mu, zač je toho loket.“

  Voják nejprve odkrokuje sedm metrů. Podívá se k cíli a napřáhne. Sekera prosviští vzduchem a rozdělí slaměné čelo vedví. Teď musí zasáhnout pravé koleno. Povedlo se! Dutý úder připíchl hadrovou nohu ke kůlu. Náraz byl tak silný, že asistent má co dělat, aby vytrhl tomahavk z dřevěného totemu.

  Zbývá poslední pokus. Wilson ještě nechybil. Malorážka, šípy, nože a teď sekera. Vždy je stoprocentní. Plukovník se soustředí. Nechce přítomné zklamat. Před závěrečným hodem se utvrdí ve svém předsevzetí. Když dostanu paňácovo srdce, půjdu večer pro to opravdové. Ruka zkušeně vypustí tomahavk. Ten se za letu dvakrát otočí. Vzápětí trefí smrkovou větvičku, jíž asistent označil cíl. Všichni, co se tady sešli, vidí, jak sekera nemilosrdně přišpendlila jehličí k mučednickému kůlu.

  „Lidi, tohle je konec padoucha!“ zajásá Wilson.

  „Výborně, plukovníku! Vy nikdy neminete. Panák byl bez šance. To byla rána! Santer si to zasloužil,“ je slyšet odevšud.

  Nejenom pro tu chválu se Wilson přesvědčil, že má dost odvahy a síly na lov kňoura. Olízne si horní ret. Starý rodinný zvyk. Po generace jím Wilsonovi muži vyjadřují spokojenost.

  Mezi staršími chlapci zavládlo nadšení. Jeden druhého překřikuje: „To je borec! S ním musím jít na kance! Pak z nás budou přátelé. Jako Vinnetou a Old Shatterhand, když zabili grizzlyho.“

  Za dvacet minut dorazí k jídelně pět kluků.

  „Pane Wilsone, ukážeme vám, kde jsou v lese prasata.“

  Plukovník nechápe, jak zjistili, že se chystá okouknout terén.

  „Opravdu mi to chcete ukázat?“

  Kluci přitakají.

  „Dobře, souhlasím, ale mám podmínku: Divočák bude naším tajemstvím. V táboře řekneme, že si prohlédneme krajinu, ale o praseti mlčet, jasný?!“

  „Jasný, pane Wilsone!“

  S obavami jdou za hlavním vedoucím. Nejsou přesvědčeni, že je pustí do lesa s anglickým veteránem. A mládenci se nemýlili. Poté co Šmak slyšel velšskou legendu, je na pozoru. Sledoval po očku Wilsona a nabyl dojmu, že se zkušený lovec chystá na černou zvěř.

  „Ach, ten starý blázen, tady, u nás…,“ svěřil se po produkci manželce.

  Kluci se vzdávají poslední naděje, když náhle získají nečekaného spojence. Malýmu Kájovi Wilson také učaroval. Proto hochy podpoří.

  „Táto, půjdu s nimi a na Wilsona dohlédnu. Dělal jsem mu asistenta při exhibici. Můžu v tom pokračovat. Ať se rozhlédne po okolí, stejně prasata nenajde. V tom horku jsou bůhvíkde. Uvidí rozrytou půdu, nic víc. Snad mi věříš, že to zvládnu.“

  Otec synovi uvěřil. Zavolal si Jordan a Hamiltona. Dohodli se. Malej Kája a pět nejstarších skautů ukážou plukovníkovi okolí. Vyrazí ve čtyři a vrátí se v sedm. Ano, v sedm, na tom trval. Večer přijde silný déšť, tak ať jsou v táboře včas.

  „Pane Hamiltone, nechci, aby váš kolega měl u sebe jakoukoliv zbraň,“ je slyšet Šmaka. Otočí se na syna: „Jeníku, držte se poblíž tábora. Dál je to všelijaký; něco se stane, je tu blbej signál, a co my potom tady? Jo? Tak ruku na to.“

  Ani pevný stisk, ani opětovný slib syna nerozptýlily Šmakovy obavy. Má tušení, že se něco semele.

  Kluci si připravili další překvapení. Obdarovali Wilsona velkým loveckým nožem. Ten si přivezl jeden z nich. Jenže ho nesmí používat. Kaučuk viděl, jak se s ním první den chlubil, a tak nůž putoval zpět do chlapcova kufru. Teď se dostalo kožené pouzdro s nebezpečnou hračkou k plukovníkovi. Chlapci ho poprosili, aby o dárku před Malým Kájou pomlčel.

  „Máte moje slovo, hoši,“ poznamenal, hned jak si lovecký nůž prohlédl. Ocenil dlouhou čepel s pilkou na jedné straně. Lehce zkusil ostří na druhé. Mrkl znovu na kluky a uznale pokýval hlavou. Pak ukryl kudlu i s pouzdrem v batohu. Bude Wilsonovi k něčemu?

(pokračování za tři týdny)