Vždy chtěla být na čele. Tomu obětovala veškerý čas a energii. Stejně jako k sobě se chovala k podřízeným. Chtěla po nich víc a víc. Když děvčata úkoly zvládla, nároky zvýšila. K čemu to ve finále vedlo? Budete se divit, ale...
Kapitola šestá – dokončení
Čerňušky
(Sochy z písku 6.14.)
Do klubovny, kde se shromáždily čerňušky, vešel Málek s mladým Prímkem. Ten oznámil konec kurzu a dodal, že vídeňská centrála jim do dvou týdnů sdělí, kdy nastoupit do práce. Od Czernaiovy společnosti dostanou odškodné. Rodina Prímků se přidá. Na Pohádce ale mohou zůstat. Lída ani Tichý tady nejsou, tak proč odjíždět, když to tu ještě včera bylo prima. Dívky Nikimu poděkují, ale v poledne se všechny sbalí – a pryč odtud. Junior jim rozhodnutí nevymlouvá. Ví, že na tuhle neděli dlouho nezapomenou.
Sugar veřejně poděkuje Málkovi. Zase nadaci pomohl. Odvede ho ke stolu a zeptá se: „A jak jste, pane majore, zjistil, kdo to je?“
„Slečno, opravdu to chcete slyšet? Vždyť mě lidé na Pohádce předešli a na tu osobu přišli sami.“
„No tak, pane majore, povídejte…,“ prosí Sugar a s ní další, co jsou v místnosti.
„Tak dobře. Víte, já vycházím z toho, že tihle lidé vždycky udělají chybu. Když jsem přijel do penzionu, nastala patálie s horkou vodou. Došlo mi, že to nemohl přehodit někdo odjinud, a navíc sám. Začal jsem prohledávat dům a zaujala mě odemčená prádelna. Tam jsem si všiml deseti zabalených map – ale jedna měla jinak svázané tkaničky. Koukl jsem se na ni. Ten propagační plakát od firmy Czernai znám – visí v čekárně u mého lékaře. Jenže tady bylo pět vystřižených států. Ptám se: Proč zrovna tyhle? Pomohlo, že jsem mluvil se zraněnými děvčaty. Hned mi došla souvislost s děním v areálu. Stačilo sledovat prádelnu. Plán mi narušila Jevropa s Gillespiem, ale pachatel – pardon, pachatelka se na místo činu vrátila. Když naposledy opouštěla prádelnu, šel jsem za ní a poznal, o koho jde. Stačilo ještě mrknout na mapu. Zmizela šestá země. Bylo to jasné. Ještě jsem potřeboval identifikovat pomocníka. Proto jsem Prímkovou nezadržel. Naopak, sledoval jsem všechno, co dělá. Před půlnocí šla ven; čekala na golfu, na pátém odpališti. Byla nervózní; určitě měla smluvenu schůzku, ale dotyčný nedorazil. Pak někomu volala, sedla na kolo a jela k altánku, co je tady v areálu. Když jsem tam doběhl, byla pryč i s kolem, ale převlékla se. Nechala pod lavicí pár věcí: mikinu, bermudy, deku, vlasový gel ve spreji. Pak následoval lesík, kopřivy, odhalení Tichého, její útěk přes řeku a dopadení v zámečku.“
„Ale sama neútočila,“ pronesl někdo z okolosedících.
„Máte pravdu: měla na to vykonavatele – řídila ho na dálku. Byli sehraní; museli to plánovat. Ona byla stále v areálu a věděla o všem, co se tady děje. Stačilo dávat příkazy poblouzněnému mladíkovi. Proč ji slepě poslouchal, ale nevím.“
„Nechal jste nás jít do zámečku. To jste se nebál, že jí něco provedeme?“ zeptá se jedna z dívek.
„Já už nejsem ve službě, ale jako policajt vím, že zlo často unikne spravedlivému trestu. Celý život v sobě nosím to biblické oko za oko, zub za zub. Přál jsem si, ať jí to vrátíte. Věřte nebo ne, odhadl jsem, že míra potrestání bude adekvátní. Opravdu jsem věděl, že chlapi na Lídu nesáhnou a holky ji vážně nezraní. Nic víc, nic míň.“
V klubovně se ozve potlesk.
„Slečny, promiňte, ještě je tu jedna věc. Vidíte ten měsíc? Je pěkně kulatej, že jo? No, a stará lidová moudrost říká: Když je doba úplňku, spousta lidí blbne. Ostatně, zažili jste to tady dneska. Podle mě té ženské haraší v hlavě, ale to musí dokázat doktoři.“
„Pane detektive, říká se něco o deníku, co si Lída psala,“ ozve se z davu.
„Bohužel, o tomhle vím tolik co vy.“
„Ten deník existuje. Viděl jsem ho před chvílí u táty. Málem se složil. Lída vše promýšlela do nejmenšího detailu. Chtěla se vám pomstít. Chápete? Všem se chtěla pomstít!“ křičí Niki na zmatená děvčata.
„Proč, Niki, proč? Co tam psala? Co proti nám měla? Vždyť nám tolikrát říkala, jak jsme skvělé, že jsme její nejlepší skupina, že si nás vychovala podle svého, že chce, abychom byly jako ona,“ dotírají na něj ze všech stran.
„Holky, opravdu víc nevím. Asi je fakt blázen. Promiňte, moc se omlouvám za všechny na Pohádce. My vás tady vážně máme rádi.“
Někdy kolem třetí si lidé uvědomili, že je po všem. Spadl z nich strach a párty pokračovala obvyklým způsobem. Ti, co vydrželi nejdéle, se rozešli nad ránem.
Je pondělí, půl druhé hodiny po poledni. Dnes je v areálu sanitární den. Pracuje jen Bublík a jeho žena Irma. Ta se hned ráno pustila se dvěma pomocnicemi do velkého prádla. Pak ještě zajistila oběd pro unavené hosty. Vychovatelé před chvílí nastoupili do modrého busu a zamířili k bavorské hranici. Tam je Sugar předá kolegům z partnerské nadace. Spolu s nimi začaly opouštět areál frekventantky kurzu. Na terase už nějaký čas sleduje veškeré dění trojice starších pánů.
„Po čerňuškách se mi bude stýskat. Vždyť je učím tolik let,“ ozve se Vosáhlo.
„Nebojte, profesore, ony se za rok vrátí. Že se vrátí, Irenko, že jo?“ řekne Brejla tichým hlasem a provinile se podívá na přicházející dívku.
Ta se zašklebí a jde dál. Je v dobré náladě a na svět se nezlobí. Vlastně Brejlu ani nevnímá, když má hlavu plnou Petera Bretona. Dostala od něj vše, po čem toužila Lída. Ne, nestalo se to v prádelně, ale za svítání na odpališti číslo pět, kam ho lákala už její teta. Kdyby Lída věděla, k čemu došlo, přivolala by pomstu i na mě, myslí si Bublíkovic děvče.
„Tak ať se za rok setkáme na Pohádce alespoň my. A vy musíte také přijet, pane majore,“ podotkne Vosáhlo a pozdvihne sklenici piva. Než stačí dopít, všimne si pospíchajícího číšníka, oblečeného jen v plavkách.
„Koukám, koukám, pane Josef, že jdete na to,“ houkne na něj.
„To víte, pane doktore, jdu si skočit z prkna. Musím přece dbát o svoje zdravíčko.“
„Pane Josef, i já přeji hezké koupání a buďte fit,“ ozve se Brejla, kterému po náznaku dívčina odpustku zase otrnulo.
Mladý muž si zpestření zaslouží. Byl na nohou až do rána. Teď má bazén jen pro sebe. Dole se pohybuje osamocený Bublík. Zrovna uklidil péro, jímž protahoval ucpané kanálky.
„Josef, dej si bacha: já bych tam po včerejšku nevlez ani za zlatý tele,“ zahaleká a začne rozmotávat hadici, s níž chce umýt chodníčky.
„To je dobrý, pane Bublík, já mám čistou hlavu,“ rýpne si do údržbáře a dál stoupá po kovovém žebříku.
Konečně stojí na skokanském prkně. Od hladiny ho dělí tři metry. Podívá se k penzionu a zamává pánům na terase. Pak udělá několik rychlých kroků. Prásk! Kus prkna se ulomil. Přítomným se zatají dech. Vidí, že Josef šlápl do prázdna a letí po hlavě do vody. Žbluňk! O metr mine betonový okraj. Za chvíli vylézá z vody. Není zraněný, ale celý se klepe. Přiběhne Bublík.
„Josef, to bylo o fous…,“ vysouká ze sebe roztřeseným hlasem a podává číšníkovi ručník povalující se vedle na lavičce. Pak ho odvede k penzionu. Na terase všichni mlčí. Poslední kousek ďábelské dvojice stál opravdu za to.
Lída se nezbláznila. Po tříměsíční léčbě na klinice v Alpách opět pracuje. Jako právní expert pomáhá Nikimu s vedením společností, které mu svěřil otec. Dokonce se sžívá s rolí chápající macechy a zkušené mentorky nevlastního syna. Tajemný deník se přes nesouhlas manžela dostal k lékařům a vysvětlil mnohé. Dvacet let neuvěřitelného pracovního zápřahu, ale také pocit, že navzdory času zůstane stále okouzlující dívkou, si vybraly daň.
Ve stopách doktora Fausta nešla. Ďábel si vzal Lídinu duši sám. Byla to ona, kdo ve firmě protlačil strategii, že její tým musí být vždy „trendy“ a „in“, jak to hlásala její nedávná kampaň. Proto neustále zvyšovala nároky. Když viděla, že holky vše zvládají, přitvrdila. Víc, víc a víc, a ony to vydržely. Roky se ve Vídni Czernaiům chlubila, že její manažerky jsou na čele pelotonu. Každé prázdniny pro ně nachystala něco nového, něco vskutku výjimečného. Letošek měl být ve znamení zvládání neobvyklých situací. Dál už to znáte.
Mladý Tichý odešel z banky. Rodiče jej po návratu ze Safari Mars Travel, špičkové privátní léčebny schované kdesi u Králík, poslali na strýcovu farmu. Usoudili, že na liduprázdných šumavských pastvinách najde kluk více prostoru pro své neotřelé nápady. S Lídou se nevídá. Ale lékařům přiznal, že ho před rokem natolik okouzlila, že bezhlavě plnil každé její přání.
S tím je však konec. Mladík je od prosince zase doma a my jej vídáme, jak celé hodiny postává ve Vodičkově a vytrvale hledí do oken naší nadace. Sugar se s ním nebaví, ale už mu odpověděla na dva z jeho četných mailů. Začíná Cyrila omlouvat. Za vše prý může Lída. Inu, tak už to na světě chodí…
(dokončení příběhu za tři týdny – 16.9.)
