Instinkty neopustily vojáka ani zde

Stále umí vytáhnout nůž a chladnokrevně podříznout  hrdlo. Nic zvláštního přitom necítí. Snad jen úlevu, že zbavil trápení mega samce, jenž mele z posledního...

Kapitola pátá - pokračování 

Velký drak   

(Sochy z písku 5.7.)

Teď čeká na hochy cesta podél řeky. Když půjdou po břehu, nemohou Třpytivou zátoku minout. Wilsonovi neunikne, že se zvedl vítr a v dálce se objevily tmavošedé mraky. Proto nekompromisně zavelí: „Za hodinu nás dostihne déšť. Hoši, vyrážíme do tábora!“

  Před nimi je řeka. Ocitli se na místě, kde je údolí lemováno kilometrovými úseky strmých skal. Tudy jít nemohou. Cesta je schůdná jen po levém břehu.

  „Musíme překonat řeku. Snad tu najdeme vhodný brod,“ vytyčí Wilson další cíl.

  „Pane Wilsone, vidíte to taky? Tam na protější straně.“

  „Jo, vypadá to na zatopený lom a pískovcovou skálu. A je v ní otvor. Asi vchod do jeskyně. Vy to tam znáte?“

  „Ne, nikdy jsme tam nebyli.“

  Partu nenadálý objev láká. Chtějí být rychle na protějším břehu a podívat se dovnitř, ale Wilson ví, že to není možné.

  „Kluci, na jeskyni není čas. Hned jak se dostaneme na druhou stranu, spěcháme domů.“

  Ujdou sto kroků. V tomhle místě je řeka klidná. Wilson se rozhodne, že tady ji přebrodí. Jak je široká? – Asi deset metrů. Zkušený voják se svleče, nacpe věci do báglu a vyrazí. Zpočátku probíhá vše hladce. Cítí pevné dno a proud je slabý. Pak se začíná nořit do vody. Po kolena, po pás. Najednou je po prsa. Pořád klesá, ale už bude uprostřed řeky. Je z něj vidět jen hlava. Batoh drží nad sebou. Tohle nacvičoval za život tisíckrát. Teď se to hodí. K čertu, snad nebude muset plavat. Udělá půlkrok a další. Stojí na špičkách, hlavu zaklání dozadu. Má co dělat, aby si nelokl vody. Dosáhl na nejhlubší bod. Dno se přestává svažovat. Už se vynořuje. Poslední krok a je na druhém břehu. Pak zavolá na Malýho Káju.

  „Hej, teď se svleč ty. Věci dej do batohu a hoď mi ho. Potom vlez do vody. Počkej na skautíka čtyři yardy od břehu, tam se dno začíná svažovat. On ti podá batoh a ty mi ho hodíš. Pak pošleš kluka ke mně. Tak to uděláš s každým z nich. Neboj se, to zvládnete!“

  Jinoch má navzdory přezdívce téměř dva metry. Hravě dostane chlapecké batohy k Wilsonovi. V partě jsou dobří plavci. Několika tempy zdolají vodu, i ten s odřenou nohou. Teď stojí nazí na levém břehu. Trochu se osuší a začnou se oblékat. Čeká je cesta do tábora. Je sedm večer a oni už tam měli být.

  Na Třpytivé zátoce vzrůstá nervozita. Jordan s Hamiltonem přesvědčují vedoucí, že Wilson je zkušený muž. Jako bývalý voják nedopustí, aby se chlapcům něco stalo. Určitě dorazí každou chvíli. Šmakovi zase doufají, že Malej Kája, klidný a vyrovnaný mladík, nepodlehne panice. Proč ale nechali mobily doma, je záhadou. Byl v tom úmysl, zapomnětlivost nebo si řekli, že půjdou do signálem nepokryté oblasti? To nikdo neví. V táboře se dohodli. Dali klukům ještě hodinu.

  Varhaníci si zachovali pověstný anglický klid. Výjimkou je David Davis. Toho událost velmi rozrušila. Neuniklo mu, jak byl Wilson naladěn, když vyráželi do lesa. On jediný rozumí jeho touze najít divočáka, a proto tuší, co je pravý důvod zdržení.

  Obloha se zatahuje a vítr sílí. Kluci se shromáždí kolem plukovníka. Řeku mají za zády. Po pravé straně se rozprostírá smíšený les. Nalevo se tyčí pískovcová jeskyně. Před nimi je zatopený lom a ještě dál lány polí, které čeká sklizeň. Opět se dohadují, zda prozkoumají neznámou jeskyni, nebo půjdou rovnou domů.

„Opakuji, žádná jeskyně nebude. Vydejme se k lesu. Tak rychle, ať jsme za hodinu v táboře. Stejně jsme tam už měli být,“ trvá na svém Wilson.

  Náhle zaslechnou zvuky. A ty jsou stále zřetelnější. Poznali, že jde o lidské hlasy.

  „Někdo je v polích. Kluci, běžte do lesa a počkejte tam!“

  „A co vy, pane Wilsone?“

  „Já zůstanu tamhle,“ ukazuje na několik velkých zkamenělých kvádrů. Doběhne k nim a skryje se.

  Kluci se sotva stačí schovat za stromy, když zaslechnou výstřel, a vzápětí další. Vyleká je to. Pak na polní cestě zahlédnou, dvě stě metrů od nich, tři postavy. Hlasitě na sebe pokřikují a v rukou mají lovecké pušky. Skautům neušlo, že Wilson otevřel baťoh a vytáhl nůž. Krčí se za kameny a pozoruje střelce. Přemýšlí, zda nejde o přízraky, které jim znepříjemnily výpravu.

  Přiblížili se k plukovníkovi na padesát metrů. Váhavě se rozhlížejí, aby za okamžik odběhli zpět do kukuřičného pole. Za chvíli se vracejí. Táhnou něco objemného. Teď to položili do plachty, kterou rozbalil jeden z nich. Musí to být těžké. I z té dálky je vidět, jak je přenášení zmáhá. Ještě pár kroků a jsou s nákladem v jeskyni. Určitě jde o zastřelené zvíře. Ale donesli srnku, nebo divoké prase? Fredericku, to vědí jen oni, bleskne veteránovi hlavou.

  Hoši i Wilson napjatě čekají, co se bude dít dál. Pak je vyruší táhlý zvuk policejních houkaček. Ten vyvolá poplach i v jeskyni. Trojice mužů neváhá ani vteřinu a vyběhne ven. To nevěstí nic dobrého, uvědomuje si Wilson. Zvažuje, zda zůstane v úkrytu, nebo se jim postaví. Situace se vyřeší sama, neboť prchající zahnou za roh jeskyně, kde mají schované auto. Skočí do něj a rychle ujíždějí pryč. U kamenolomu po nich zbyl jen zvířený prach. Ale tak tomu přece není! Ještě něco tam zůstalo. Ano, v jeskyni je plachta s podivným úlovkem. Skrývá to, na co myslí plukovník?

  Všude je ticho. Auta se strážci zákona někde odbočila. Co teď? Nevrátí se lovci pro svou kořist? Wilson nechce déle čekat. Naznačí chlapcům, aby zůstali na místě. Sám se zvedne a spěšně opouští skrýš. Za okamžik doběhne ke vchodu jeskyně. Vejde dovnitř. Konečně ho spatří! Leží před ním v zakrvácené plachtě a podivně chrčí. Okamžitě pozná, že prase mele z posledního. Vojáka instinkty neopustily ani tady. Vytáhne lovecký nůž a chladnokrevně podřízne zvířeti hrdlo. Nic zvláštního přitom necítí. Snad jen úlevu, že zbavil divočáka trápení.

  „Amatéři, neumětelové, trapiči zvířat, zatracení pytláci!“ uleví si.

  Stojí vzpřímený nad mrtvým kancem. Byl to silný kus – opravdu pořádný samec, napadne ho. Podívá se na lovecký nůž. Je celý od krve. Poprvé v životě zabil kance. On, Frederick Wilson, ho zabil. To přece znamená, že…

  „Já divočáka dostal; navíc tady, v pravlasti předků. Teď si vezmu jeho srdce. Patří přece mně, nebo ne?“ pronese pateticky v temné jeskyni.

  Vysvleče se do půl těla a poklekne vedle mohutného zvířete. Odhodlaně sevře nůž. Několika zručnými pohyby vyřízne srdce, které položí na zelené triko. V rohu se válejí staré papíry. Ty sebere a obalí jimi látku nasáklou krví. Důkladně otře nůž a schová ho spolu se vzácnou trofejí do batohu. Párkrát se zhluboka nadechne. To mu vždy vrátí rovnováhu. Uvědomuje si, co musí do půlnoci vykonat. Dokáže to, protože taková příležitost se už nebude opakovat. Letitý sen o Velkém drakovi spěje ke svému naplnění.

  Rozum přikazuje rychle zmizet. Naposledy se podívá na mrtvé zvíře. Již v košili se nepatrně ukloní a kňoura zakryje plachtou. Uchopí batoh a opustí jeskyni. Byl uvnitř pět minut, ale pro něj to byla věčnost.

  Také chlapci se o něj strachovali. Až tak, že chtěli jít za ním. Teď vidí, že se plukovník vrací. Setkají se na kraji lesa. Není čas na dlouhé vysvětlování. Všichni chtějí být v táboře.

(pokračování za tři týdny)