Žeby nový druh závislosti?

Když si pořídila počítač moje sestra, chápala jsem to. Byla to pro ni nutnost – byla podnikatelka a tak přijímala a vyřizovala objednávky, komunikovala s dodavateli, prostě víc než jasná nutnost, nezbytnost. Když si ale pořídil počítač můj manžel, vůbec jsem nechápala, proč u něho sedí celé hodiny, co tam neustále sleduje, čte… V tom čase ani nepracoval.

Když ale, tenkrát sedmdesáti šestiletá maminka,  přišla s tím, že dnes se už bez počítače neobejde nikdo, začala jsem vážně uvažovat o divné době.

Sestra mi začala vysvětlovat, jak chodí tři i pětkrát za den do mailové schránky kontrolovat příchozí poštu. No jasně – podnikatelka. Nutnost.

Ale manžel? První, jak zapnul počítač, šel zkontrolovat mailovou schránku, jestli má poštu. Večer, než počítač vypnul, šel zkontrolovat mailovou schránku.

Bylo to zvláštní, normální schránku u domovních dveří ho nenapadlo zkontrolovat ani jednou za rok.

Vrcholem všeho bylo, když jsem zašla na návštěvu k babičce a ona vyřizovala maily! Moje babička!

„Celý svět se zbláznil!“ Zabrblala jsem.

„Nezbláznil, holka,“ opravila mě. „Pouze ty jsi zaspala dobu“.

Asi má pravdu – napadlo mě. Už to tak bude. Sedla jsem teda k počítači a pomalu se s ním seznamovala. Musím podotknout, i když je můj notebook krásný a červený k tomu, nepadli jsme si hned jeden druhému do oka a naše nesympatie byly oboustranné. Já nechápala, co po mě  pořád chce, proč mi maže co nemá, proč přede mnou schovává, co nemá a on nechápal, proč se musel dostat do rukou zrovna takovému tupému počítačovému analfabetovi. Oba jsme ale pochopili, že je nutné spolu vycházet a tak jsme oba statečně zápasili dál. Já s jeho zarputilostí s jakou si stál za svým (několikrát dokonce předstíral modrou smrt, jenom abych mu už dala pokoj) a on zápasil s mojí blbostí.

Naše společné zážitky by byly seriálem na dlouhé zimní večery, kdy se naším bytem nesly výkřiky typu:“néééé!“ a prosby typu: „neblbni, prosím“. Samozřejmě, že ty výkřiky byly moje. Kdyby ten chudák počítač uměl mluvit, už dávno by mě někam poslal a kdyby měl ručičky, tak jsem domlácená jak boxovací pytel.

Brzy jsem ale poznala a pochopila, že komunikovat s redakcemi můžu jedině přes mail. Že jedině mailem se mi ozvou staří známí, kteří by jinak napsali možná jednou za deset let pár slov. A možná ani to ne.

Manžel mi teda zřídil mailovou schránku a já jsem velice rychle zjistila, co všechny kolem na ní tak přitahuje. Ozvali se mi známí, které jsem roky neviděla a šance, že se brzy uvidíme, byla nulové. Taky jsem brzy přišla na to, že si klidně můžu sedět v posteli, „dopis“ tam přijde za mnou, já, aniž bych musela vstát, napíši odpověď, klik – žádné nošení dopisu týden v kabelce na poštu, žádné shánění papírů, obálek, utrácení za známky … v podstatě víc než pohodlné.

Do mailové schránky teď chodím denně – hned jak zapnu počítač a pak ještě jednou, než ho večer vypnu. Někdy i během dne. A nechápu lidi, kteří mailovou schránku ještě nemají, nebo se do ní jdou podívat jednou za týden.

Propadla jsem tomu – píši dopisy a pozdravy všem známým a jsem ráda, když oni napíší mně. A tak mě napadá: nejedná se o nový druh závislosti?