Už vím, proč nosí kominíci štěstí

Krátce po úraze jsem v rehabilitačním ústavu „vyfasovala“ invalidní vozík. Byl veliký a těžký. S vynaložením všech svých sil, které mi ještě zbyly, jsem se dostala akorát tak z pokoje na záchod a zpět. A i za to jsem byla neskonale vděčná. I když to byla pokaždé těžká a tvrdá dřina. Už mi nezbyl ani gram síly na to, abych se dostala někam dál, podívala se po budově a už vůbec ne ven, po okolí. Seděla jsem na pokoji u okna, a tiše záviděla všem kdo tam mohli. Nebylo mi to vůbec nic platné, návštěvy za mnou nemohly, já nemohla dál než do poloviny chodby na záchod. Často mi tekly slzičky  po tváři, ale ani to nepomohlo.

V pondělí jsem se na výcviku soběstačnosti doslechla, že tam zástupci firmy Sopur přivezli pět nových vozíků na otestování. Potřebovali zjistit, jak se budou chovat v náročném terénu, při překonávání obrubníků, nějakého toho schodku, v trávě… tiše jsem poslouchala. Věděla jsem, že vozíky dostanou kluci se zdravýma rukama, kteří tohle všechno zvládnou. Bylo mi z toho strašně smutno – já zase budu sedět na pokoji, sledovat je z okna a  tiše  závidět, jak si jezdí po venku.

„A ty bys nechtěla takový vozík?“ Připadalo mi to jako hodně krutý žert. Podívala jsem se na Hanku a do očí se mi opět tlačily slzy.

„Nebul!“ podala mi kapesník. „Ptám se tě vážně.“

Štípla jsem se do ruky. Nezdálo se mi to. Vyvalila jsem na ni oči: „Já?“ Zakoktala jsem. „To víš, že chtěla, ale mně ho nikdo nedá. Nedokáži…“ nedokončila jsem.

Hanka mi skočila do řeči: „Přivezli i jeden dětský,  nevěděli, že tady nejsou děti. No a ty jsi jediná, kdo výškou i váhou odpovídá dítěti. Tak mě napadlo…“

„Uau!“ Zařvala jsem ze všech sil.

„Uau!“ Zařvala jsem znovu, když mi ho Hanka přivezla. Byl super – malinký, lehounký, že i moje slabé ručičky ho hravě uvedly do pohybu. A ke všemu byl červený a já červenou barvu miluji.

„Uau!“ Zařvala jsem znovu, když jsem si na něj sedla.

 „To je paráda!“ A už jsem pádlovala co mi síly stačily. Raz - dva jsem byla na konci chodby. Výtahem dolu… Paráda! Poprvé jsem pocítila volnost, svobodu.

„Pozor! Je super lehký!“ volal ještě kdosi za mnou. „A má nový systém brzd, ať nevyletíte!“ Ale to už jsem ani moc nevnímala. Konečně jsem se sama dostala dál než na záchod! Konečně jsem se dostala z budovy ven! Uau! Venku bylo tak krásně! Modrá obloha, sluníčko… tráva… Štěrk! Uhlí! Brzdy! A pak už jen uhlí, uhlí, uhlí… Všude kolem – pode mnou, vedle mě, na mě – uhlí, uhlí, uhlí. Když jsem se z něho konečně vyhrabala ven, stál tam malý kluk, koukal na mě a hodnotil: „No ty teda vypadáš! Kominík hadra!“

Najednou se mu pusa roztáhla od ucha k uchu, začal radostí poskakovat a křičet: „Přinesla jsi mi štěstí! Přinesla jsi mi štěstí! Kominíci přece nosí štěstí!“ Poskakoval a tleskal ručičkama. Nic moc jsem nechápala. Přesněji řečeno nechápala jsem vůbec nic.

„Jenom musíš jít se mnou.“

„Já? A kam? A proč? A takhle? Vždyť jsi sám říkal – kominík hadra.“

„No právě proto! Musíš jít se mnou za mojí mámou. Prosím, prosím, pojď se mnou,“ začal škemrat. A na vysvětlení dodal: „Maminka mi slíbila, že když najdu někoho, kdo je víc špinavý než já, nedá mi na zadek. A víc špinavá už jsi jenom ty.“