Jako vozíčkář už mám své vytipované a vyzkoušené obchody, kam jezdím. Vím, že se tam bez problémů dostanu, mezi regály je dost místa i na elektrický vozík, je tam ochotný personál…
Nejraději mám Billu tady kousek od nás.
Občas ale člověk potřebuje i něco jiného, než jídlo a tak mi nezbývá, než zajet do města
Jeden obchod s oblečením – ale projet uličkami na elektrickém vozíku už chce jistou dávku zručnosti. Snažím se, a v rohu postávající prodavačka mě sleduje ostřížím pohledem připravená mě kdykoliv vyhodit. Nechtěla jsem ji zbytečně dráždit a tak jsem si chutě na trička nechala zajít a jela přímo k ní.
„Dobrý den, mohla byste mě, prosím, vyvézt výtahem do patra, potřebuji si koupit boty.“
„Ne!“ Odsekla stroze. Nechápala jsem.
„Ale výtah tady přece máte.“
„Ano, ale pouze pro personál.“
Připadalo mi to, jako zlý sen.
„A taky tady nejsem od toho, abych vozila vozíčkáře výtahem.“
Tak to byl opravdu pádný argument! Poděkovala jsem za ochotu a vyjela ven se zhluboka nadýchat čerstvého vzduchu (jestli se ve městě dá mluvit o čerstvém vzduchu)
Ve vedlejší uličce byl obchod Pantalon. Hurá! Přízemní, bez schodku. Otevřená ale jen polovina dveří. Neprojedu. Někdo upozornil prodavačku. Možná po pěti minutách vyšla, a zkusila otevřít i druhou polovinu..
„Nejde to, máte smůlu,“ řekla, otočila se a zmizela.
„Vy taky,“ zavrčela jsem a zajela k Vietnamcům na Tržnici. Ať si říká kdo chce, co chce, tady se všude dostanu, prodavači jsou ochotní, přinesou vám ukázat i to, co nechcete.
Tržnice má pouze jednu nevýhodu – musí být hezky. Je totiž venku a šíleně tam fouká
(už jen kvůli nám, vozíčkářům, by mohli postavit velkou halu a tam všechny ty trhovce nastěhovat).
