Naše 13. návštěva na veterině

Nejsem pověrčivá, podle mě je 13 šťastné číslo stejně jako každé jiné. Tak mě ani nenapadlo, že by naše třináctá návštěva měla být něčím jiná. Chodíme s Kubíčkem (mým pejskem) každý druhý měsíc na veterinu na kontrolu se srdíčkem. Pan doktor si ho poslechne, prohmatá klouby, jestli nezadržuje tekutinu, změří teplotu, poté Kubíčka pohladí po hlavě a jdeme domů. Pokaždé stejné. Stejný je i rituál ze strany mého pejska. Má čtyři fáze:

První fáze – ukecávání. Ukecává Kubíček mě, nikoliv já jeho. Teda snaží se. Když jsme spolu venku a čekáme na odvoz, začne mě tahat domů, jakože „dnes se mi nechce chodit po venku“, nebo začne zívat, jakože „už bych spal, pojďme domů“…..

Ve chvíli, jak dorazí kamarád s autem, nastává druhá fáze – vyhrožování. Kubíček cení zuby, vrčí, ohání se… V tu chvíli dostává náhubek a jde do auta.

Na veterině nastává fáze třetí  – boj o život. Nikoliv jeho, pejska nikdo neohrožuje. Naopak my (já, kamarád i veterinář) bojujeme o svůj život. Milý malý Kubíček se totiž na stole mění v divokou bestii a mlátí náhubkem všechny okolo, očima nás vraždí a kdyby mohl, jistě by plival oheň.

Čtvrtá fáze – zběsilý útěk z veteriny nastává ve chvíli, kdy povolí ruce, které ho držely.

A právě tady se při naší 13. návštěvě stalo něco mimořádného. Kubíček jako vždy zbaběle utekl ven, přede dveřmi se ale zastavil, otočil se a šel zpět.

Nechápavě jsme pohlédli jeden na druhého: „Co se mu stalo?“

Doktor: „Nemám ho raději znovu vyšetřit? Toto je divné.“

Kubíček na mě hodil pohled, z kterého jsem hned pochopila: „V klidu, pouze venku prší.“ Zasmála jsem se.

„Jak to víte?“ Zeptal se doktor.

„Podíval se na mě totiž pohledem jako vždy, když ho nutím se jít vyčůrat i když prší. Jeho pohled v tu chvíli jasně říká: „jsi normální?“  .