Nejsem pověrčivá, podle mě je 13 šťastné číslo stejně jako každé jiné. Tak mě ani nenapadlo, že by naše třináctá návštěva měla být něčím jiná.
Chodíme s Kubíčkem (mým pejskem) každý druhý měsíc na veterinu na kontrolu se srdíčkem. Pan doktor si ho poslechne, prohmatá klouby, jestli nezadržuje tekutinu, změří teplotu, poté Kubíčka pohladí po hlavě a jdeme domů. Pokaždé stejné. Stejný je i rituál ze strany mého pejska. Má čtyři fáze:
První fáze – ukecávání. Ukecává Kubíček mě, nikoliv já jeho. Teda snaží se. Když jsme spolu venku a čekáme na odvoz, začne mě tahat domů, jakože „dnes se mi nechce chodit po venku“, nebo začne zívat, jakože „už bych spal, pojďme domů“…..
Ve chvíli, jak dorazí kamarád s autem, nastává druhá fáze – vyhrožování. Kubíček cení zuby, vrčí, ohání se… V tu chvíli dostává náhubek a jde do auta.
Na veterině nastává fáze třetí – boj o život. Nikoliv jeho, pejska nikdo neohrožuje. Naopak my (já, kamarád i veterinář) bojujeme o svůj život. Milý malý Kubíček se totiž na stole mění v divokou bestii a mlátí náhubkem všechny okolo, očima nás vraždí a kdyby mohl, jistě by plival oheň.
Čtvrtá fáze – zběsilý útěk z veteriny nastává ve chvíli, kdy povolí ruce, které ho držely.
A právě tady se při naší 13. návštěvě stalo něco mimořádného. Kubíček jako vždy zbaběle utekl ven, přede dveřmi se ale zastavil, otočil se a šel zpět.
Nechápavě jsme pohlédli jeden na druhého: „Co se mu stalo?“
Doktor: „Nemám ho raději znovu vyšetřit? Toto je divné.“
Kubíček na mě hodil pohled, z kterého jsem hned pochopila: „V klidu, pouze venku prší.“ Zasmála jsem se.
„Jak to víte?“ Zeptal se doktor.
„Podíval se na mě totiž pohledem jako vždy, když ho nutím se jít vyčůrat i když prší. Jeho pohled v tu chvíli jasně říká: „jsi normální?“ .
