Moje první jarní mrtvola
Na jaře se (asi jako každý) s radostí vrhám na zelený salát. Po té dlouhé zimě bez zeleně ho s radostí vítám Proto když jsem uviděla na trhu první salát, byl můj. S obrovskou radostí jsem ho okamžitě odvezla domů a i s taškou podala asistentce: „uděláme si salát!“
Okamžitě hodila tašku do dřezu a utekla na druhý konec bytu: „Ne, prosím!“ V hlase měla hrůzu.
„Co se stalo?“ Nechápala jsem.
Celá se chvěla strachy: „fóbie!“
„Znám,“ uklidnila jsem ji. „Vím moc dobře co to je. Neboj, do ničeho tě nebudu nutit.“
Pomalu se zklidňovala a já horečně přemýšlela, jaká že to ta fóbie na zelený salát asi může být. Nic mě nenapadalo, tak mi nezbývalo, než počkat, až se zklidní úplně a pak se ptát.
„Vím toho o fóbiích dost, o jakou ve tvém případě jde? Nic mě totiž v souvislosti se salátem nenapadá.“
„Housenky, žížaly… nesměj se, prosím.“
„Ne, neboj, nesměji se. Ty za to přece nemůžeš.“
„To se nedá překonat,“ snažila se mi vysvětlit.
„Já vím,“ souhlasila jsem.
Chytla mě za ruku: „Štve mě to – rozumově vím, že mi ta housenka nic neudělá a že já jsem hrozba a nebezpečí pro ni, ale… já za to nemůžu.“
„Já vím, neboj.“
Fóbie jsou potvory. „Svého“ člověka, kterého ovládnou, psychicky deptají, ničí, zesměšňují, ale i ohrožují, třeba infarktem.
Zajela jsem teda s vozíkem ke dřezu, a salát do něho vysypala. Pomalu, pečlivě jsem ho rozebírala na jednotlivé listy, důkladně je prohlédla a ještě důkladněji umyla pod tekoucí vodou.
V celém salátě jsem našla jednu jedinou malou housenku. Vložila jsem ji do připravené sklenice a tu pak pečlivě uzavřela.
Oblekla jsem si svetr a vestu, vzala uzavřenou sklenici a zamířila ke dveřím.
„Stůj!“ Zařvala na mě moje asistentka takovým hlasem, že jsem málem spadla z vozíku. „Promiň,“ omluvila se zápětí. „Kam… kam s ní jedeš?!“
„Jako vždy – vyvezu ji ven.“
„Kam ven?“ Zeptala se.
„Daleko,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Neboj, hodně daleko. Aspoň pro ni.“
„A tam?“ Její otázka mě trochu překvapila.
„No nic, vysypu ji a vrátím se.“
„Ty ji necháš žít?“ Ta hrůza v jejím hlase začínala nabírat na intenzitě. Jenom, aby mi tady nedostala hysterický záchvat, napadlo mě.
„Neboj,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Zavezu ji opravdu hodně, hodně daleko a pak rychle ujedu a pečlivě za sebou zavřu všechny dveře – od domu, od výtahu, i od bytu.“
„Ale když bude žít, může mě kdykoliv napadnout!“
Co teda? Co teď? Co mám udělat? – horečně jsem přemýšlela.
„Musíš ji zabít,“ rozhodla má asistentka.
„Já?“ Zděsila jsem se. „Dokáži zabít pouze komára, nebo mouchu. Jinak si pokaždé zabroukám píseň, kterou ve filmu „Trhák“ zpíval Juraj Kukura … „nech brouka žít“….“
Zděšeně se na mě podívala: „Ale to je housenka!“
Viděla jsem, že chuděra asistentka začíná těžce dýchat a lapat po dechu, že situace je opravdu hodně vážná, že ji musím neprodleně ukončit.
„tak jo. Jenom klid, prosím tě. Běž na balkón, nedívej se, pouze zhluboka dýchej. Vyřídím ji, neboj.“
„Určitě?“
Přikývla jsem a v duchu jsem poprosila nebohou housenku za odpuštění.
Věra Schmidová
Sláva vlastní blbosti
Jako hodně lidí na vozíku, i já mám mimo jiné částečně ochrnuté i trupové svalstvo. V praxi to vypadá asi tak, že se na vozíku můžu kousek předklonit, i trochu uklonit. Pokud to ovšem přeženu, složím se k zemi a už se nezvednu.
Věra Schmidová
Jsem potvora, vím
Stála jsem na jedné straně pultu, slečna prodavačka na druhé. „Dobrý den,“ řekla jsem s úsměvem. Nic. Asi mě neslyšela. Narovnala jsem se teda na vozíku a přidala na intenzitě hlasu: „dobrý den!“ Zase nic. Asi je zamyšlená,
Věra Schmidová
Já si nestěžovala
Minule jsem psala o řidičovi autobusu, který mě odmítl vzít jenom proto, že prší. Někdo by si mohl myslet, že jako vozíčkářka mám pouze špatné zkušenosti s řidiči autobusů. Opak je pravdou.
Věra Schmidová
Zázvorovo-slivovicová pralinka
Začátkem zimy mi moje známá přinesla malou, asi deci a půl lahvičku: „Je to nastrouhaný zázvor zalitý slivovicí. Hodně silný, buď víc než opatrná. Ale až někdy zmrzneš na kost, zachrání tě.“
Věra Schmidová
Déšť jako vážný důvod
Když se člověk vrací po týdenním pobytu z nemocnice, většinou s sebou pláštěnku nemá. A proto, že jsem odkázaná na veliký elektrický invalidní vozík, ani žádná sanitka mě nenaloží.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
Poslanci omezí prodej půdy cizincům, změní zákon po havárii na Bečvě
Sněmovna má v pátek na programu vyšší ochranu nejlepší zemědělské půdy, novelu vodního zákona...
Nová odhalení z fakulty: studenti viděli vraha dřív, policie byla v budově víckrát
Premium Masový vrah David K., který v prosinci při střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v...
Na důchodce zaklekli, chalífát neřeší. Němce děsí mdlé reakce jejich politiků
Premium Snímky stovek radikálních islamistů demonstrujících v ulicích severoněmeckého Hamburku, kteří...
Na jednání o míru nepřijdeme, vzkázali Rusové. Švýcaři je ani nezvali
Švýcarsko iniciuje vlastní mírovou konferenci o Ukrajině. S pozváním Ruska na setkání, které se má...
Chcete, aby vaše děti měli v dospělosti bohatství? Přečtěte si, jak na to!
Správné finanční návyky a dovednosti vznikají právě v dětství. Mnoho dětí je přijímá přirozeně od svých rodičů, kteří jsou pro děti velkým vzorem....
- Počet článků 92
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 967x
vystudovala jsem fyzioterapii a psychoterapii, od roku 1986 jsem na invalidním vozíku. Ráda bych touto stránkou ukázala všem, že i přes to se dá dělat spousta zajímavého. Píši kníhy, povídky, články hlavně o vozíčkářích, o psech, o životě.. Publikuji v různých časopisech. Věnuji se mnoha koníčkům, mezi něž patří například balet na vozíku, tance na vozíku, monoski. Zajímám se o čínskou medicínu, alternativní způsoby léčby (masáže, akupresura, léčba drahými kameny).
Více povídek najdete na veraschmidova.eu