Možná jsem. Usoudila jsem tak z reakcí lékařů v Olomouci, Ostravě, Uherském Hradišti a všude, kde jsem tento svůj příběh vyprávěla.
Stal se mi v čase, kdy naše – československá televize vysílala několik přenosů seancí léčitele Kašpirovského. Bohužel jsem v tom čase byla zrovna v nemocnici, kde se podobné věci neuznávaly, takže jsem je propásla.
Po mém návratu domů, po nějakém čase, přece jenom ještě jednu seansi vysílali. Bylo to krátce po mém „úrazu“ a tonoucí se i stébla chytá.
Celou seansi jsem soustředěně sledovala a věřila, že ráno až se vzbudím, postavím se na nohy a budu zase chodit. A mé ruce mě budou zase poslouchat.
Ani dospat jsem nemohla. Ráno si sednu na postel a…. nic. Zkusila jsem se postavit a…nic.Zkusila jsem něco pevně uchopit do rukou a….nic.
Slzy, pláč, zklamání. Když vešla do pokoje moje matka, vše jsem jí řekla, i to, že je to podfuk a lež a… zarazily mě její vytřeštěné oči, které na mě upírala a ústa otevřená údivem. Než jsem se stihla zeptat co se děje, podávala mi zrcadlo a koktala: „Tvoje jizva…“ Od tracheotomie a různých kanyl a hadiček jsem měla na krku ošklivou díru velikosti dsetikoruny zacelenou tenkou kůží a škaredou (tzv. keloidní jizvu) dlouhou a širokou skoro jako malíček na ruce.
Vzala jsem teda podávané zrcátko a… šok! Namísto díry velikosti desetikoruny zacelené tenkou kůžičkou tam byla jizva velikosti nehtu na ukazováku, zacelená normální kůží a namísto škaredé hrubé fialové jizvy jen krátká tenká světlá čára!
Dodnes si všichni doktoři myslí, že jsem byla na plastice. Když jsem to zpočátku zkoušela některému vysvětlovat, vysmáli se mi, prý o něčem takovém ani neslyšeli.
A to mě přivedlo na myšlenku, že jsem teda asi jediná na celé Moravě, které se něco takového stalo.
Po pravdě, ani já jsem o podobném případu nikdy neslyšela. A možná, kdyby se to nestalo mně osobně, asi bych tomu taky nevěřila.
