Hlavně, že tam je, ne?

V mnoha městech chtějí zpřístupnit přepravu MHD i lidem na invalidním vozíku a tak se čím dál, tím častěji objevují nízkopodlažní autobusy a tramvaje. S radostí je vítají i maminky s kočárky, starší lidé, nebo lidé o berlích, nebo třeba jen s kufry či taškami…

Tyhle vozy nemají schody, ale jsou vybaveny nájezdovou rampu, která je normálně součástí snížené podlahy a pouze v případě potřeby ji řidič vyklopí ven, člověk na invalidním vozíku najede dovnitř a řidič poté rampu zase sklopí dovnitř, na podlahu vozu a jede se. Výborný vynález a sláva tomu, kdo ho vymyslel.

Občas ale někdo udělá nějakou inovaci, nějaký zlepšovák a to pak potom stojí za to.

Jako třeba dnes – počasí strašné – zima, ledový vítr, mrholení a nutnost jet do nemocnice. Rozhodla jsem se část cesty absolvovat jedním z tam jezdících nízkopodlažních autobusů. Byl divně krátký a mě se zmocnila nepříjemná předtucha.

Řidič ale ochotně vyskočil ven, vyklopil nájezdovou rampu, já vjela do autobusu a … rampa nešla sklopit dovnitř. Tam, kde měla být, jsem totiž stála já a zajet dál kvůli sedačkám nešlo.

„Jak se sem vlezli jiní vozíčkáři?“ Zajímala jsem se.

Řidič jen pokrčil rameny a začal odmontovávat sedačky, posouvat je a spolu s ostatními cestujícími se snažil mě nějak vtlačit do uličky.

„Asi budu muset vyjet ven a jet po svých,“ přemýšlela jsem nahlas.

„Přece vás v tomto počasí nenecháme venku.“

V boji o centimetry nakonec řidič vyhrál, jen si vzdych: „Nobelovu cenu tomu, kdo vymyslel tento krátký autobus a dlouhou nájezdovou rampou a zapomněl vymyslet, kde má ten vozíčkář stát.“