Dovolená s Hugem
„Co ti o něm řekl tenkrát chovatel? Ptala ses na povahu?“ vyzvídala jsem dál.
„Ano, ptala. Řekl mi pouze, že je to živý, hodně aktivní jezevčík. To se mi tenkrát moc líbilo. Já jsem taky hodně aktivní. Jenomže on je hyperaktivní a blbec k tomu.“
Vůbec se mi její slova nelíbila. Řekla jsem jí to. Jsem milovník a velký zastánce všech pejsků a tvrdím, že chyba je vždy v majiteli , v jeho způsobu výchovy a přístupu k pejskovi.
„Ty mi nevěříš,?!“ málem se urazila. „Vezmi si ho na pár dní a uvidíš.“
S Hugem jsme se znali jen velmi zběžně, ale neměl problém jít se mnou – miloval změnu: „Dobrá, půjči mi ho na dovolenou. Pojedu na kole na chalupu, aspoň nebudu sama. Tam se může vyběhat a vyřádit, že mu ani síly stačit nebudou“
Zdena se na mě podívala, jako bych utekla z blázince. Nadechla se, pak ale mávla rukou se slovy: „Když myslíš.“ Při odchodu jsem ještě zaslechla její slova: „Klidně si ho můžeš nechat.“ Tak to už jsem teda vůbec nechápala.
Když jsem chtěla na druhý den Huga posadit do košíku na kole, bránil se, jakoby mu šlo o život.
„Chceš utíkat? Dobrá, je to ale třicet kilometrů, brzy se rád svezeš.“ Hugovi to evidentně nic neříkalo, protože poletoval a poskakoval okolo mě jako štěně a ne jako pes, kterému je už pět let.
„Šetři síly, kluku,“ varovala jsem ho.
Chyba! Šetřit síly jsem měla já. Hugo lítal jako splašený a neustále se na mě díval s otázkou v očích: „Tak co je? Kde to vázne? Přidej trochu!“
Na chalupu jsem přijela v rekordním čase, zchvácená a zpocená. Buchla jsem sebou do trávy a snažila jsem se nabrat nové síly. Hugo lítal okolo mě, tahal mě za kalhoty, nosil balónek a snažil se mě vtáhnout do nějaké hry.
„Vydrž chvilku! Já si musím odpočinout.“
To slovo zřejmě Hugo neznal, ale asi mu znělo jako „kočička“ protože začal zběsile lítat sem a tam, pořád dokola.
Tak aktivní jezevčík, to byl fakt unikát. Nechala jsem ho teda lítat po zahradě a šla si uvařit kafe. V klidu jsem chtěla na něho něco vymyslet. Jenomže slovo „klid“ jsem teď musela na pár dní ze svého diáře úplně vymazat.
Ve chvíli, kdy jsem si sedla s hrnkem kávy do křesla, se můj nový malý kamarád přiřítil rychlostí světla. S přesností neřízené střely, mi začal celou chalupu převracet naruby a demolovat i to, co se do té doby zdemolovat vůbec nedalo.
„Hugo! Hugo!“ Řvala jsem na něho. Nic. Ohluchl.
„Na!“ Sluch se mu zázračně vrátil. Dala jsem mu žvýkací tyčinku v naději, že přestane s demolicí mé chalupy. Marná naděj! Za dvě vteřiny tyčinka zmizela v jeho útrobách a za další tři pokračoval v divokých nájezdech úplně na vše.
„Tak to teda ne! Ven!“ Slůvko „ven“ bylo magické a bylo jediné, kterému Hugo rozuměl. Vzala jsem z předsíně balónek a hodila ho na opačný konec zahrady. Snad během pěti vteřin stál i s balónkem u mých nohou. Hodila jsem ho teda až k plotu – opět byl okamžitě zpět.
„Já ti protáhnu kostru!“ S vynaložením všech svých sil, jsem balónek hodila až na louku za zahradou.
„Teď se ukaž!“
Ukázal a ani mu to moc
dlouho netrvalo.
Asi po pátém hodu na louku se Hugo vrátil bez balónku a se strašně smutnýma očima. Bylo mi ho líto.
„Nic se neděje, máme druhý,“ utěšovala jsem ho. Spolu s novým balónkem jsem si vzala ven i dalekohled, že se trochu podívám po okolí.
Když jsem balónek hodila opět až na louku, pro jistotu jsem ho dalekohledem sledovala. Za chvíli se v mém zorném poli objevil Hugo. Uchopil balónek do tlamičky, rozhlídl se kolem a začal vyhrabovat v zemi jámu, aby do ní následně balónek vložil a zase zahrabal.
Než jsem se stihla vzpamatovat, stál u mě s tím nejnešťastnějším pohledem, který říkal:
„Ztratil se. Co já, chudák, budu teď bez balónku dělat?“
„Hugo! Kde máš balónek? Přines!“
Tak smutný kukuč by rozplakal každého.
„Ty si ze mě děláš srandu – zahrabávat balónky! Lítej si tady teda sám.“ A už jsem chtěla odejít, když jsem dostala nápad: „Ne! Běž, vyhrab ty balónky a pěkně mi je přines!“
Nic.
„Slyšel jsi?! Mazej!“
Na důkaz toho, že to myslím vážně jsem se otočila, odešla do chalupy a pro jistotu za sebou zabouchla dveře. Sedla jsem si do křesla a zavřela oči, abych si užila chvíli klidu. Zlá předtucha mě ale po chvíli donutila vyjít z chalupy a dalekohledem vysledovat, jak daleko je můj malý společník. Opravdu byl na zahradě. Zde ale vyhrabával úplně všechno, jenom balonky ne. Žádná květinka jeho útok nepřežila, keře už taky ležely na zemi a já v hrůze, že mi snad vyhrabe i stromy, jsem ho raději zavolala k sobě.
„Na!“ Nasypala jsem plnou misku granulí a doufala, že po vydatném jídle bude aspoň chvíli odpočívat. Opět chyba! Granule během pár vteřin zmizely a malý jezevčík se na mě díval tak hladově, že by mě ochránci zvířat okamžitě zavřeli za jeho týrání hladem.
„To snad ne! To ti, kamaráde, musí stačit!“
Na důkaz strašného hladu mi okamžitě začal konzumovat všechny květiny v květináčích. V klidu jsem je položila na skříň. Navzdory tomu, že se moc snažil, vyskočit na ni se mu nepovedlo.
„Už přestaň, nebo ti dám na zadek!“
S vyskakováním na skříně sice přestal, ale pro změnu se je snažil podhrabat.
To už bylo i na mě moc. Naložila jsem mu jich pár na zadek, vykázala ho do pelechu a zhasla. Celou noc jsem poslouchala, jestli něco nedemoluje. Byl klid. Hurá!
Moje radost ale trvala pouze do rána. Když jsem vstala a uviděla do poloviny pokoje úplně zničený a rozžvýkaný koberec, vzala jsem misky a zkonstatovala:
„Okamžitě jedeš domů! Už tě nechci!“
V té chvíli se stalo něco, co mi vyrazilo dech – Hugo sklopil uši, stáhl ocas, provinile se přišoural ke mně a začal mi opatrně olizovat ruku. Jeho pohled říkal:
„Promiň. Nezlob se.“
„Ne! Nevěřím ti! Konec! Balím a ty jedeš domů! Vrátím tě. Já jsem si sem přijela odpočinout, nabrat síly a ne přijít o nervy a všechen majetek. Konec!“
Na důkaz toho, že to myslím vážně, jsem pokračovala v balení jeho věcí.
Hugo mě chvíli sledoval, potom ale vyběhl ven, aby se vzápětí vrátil i s balónkem. Položil mi ho ke dveřím a utíkal pro druhý.
Zbytek dovolené jsme strávili ve vzájemném porozumění. Hodně jsme spolu běhali, teda já jezdila desítky kilometrů na kole a Hugo utíkal vedle mě, plavali jsme spolu v rybníce a bylo nám moc hezky.
Po návratu domů se mě přítelkyně zeptala: „Tak? Měla jsem pravdu? Hyperaktivní blbec.“
„Ne,“ oponovala jsem. „Hyperaktivní gauner.“
„Ha, há!“ Zvolala vítězně. „Už se nemůžeš dočkat, až mi ho vrátíš, co?“
Hugo se tlačil na moje nohy a smutně čekal, co bude.
„Ani ne. Ráda bych si ho nechala. Poslouchá na slovo. Když chci, v klidu mě nechá vypít kafe, nebo přečíst knížku.“
„Jak jsi to, prosím tě, dokázala?“ Přítelkyně se na mě nevěřícně podívala.
„Objevila jsem bezva fintu,“ přiznala jsem se jí. „Stačí, když mu pohrozím, že ti ho vrátím.“
Věra Schmidová
Cedulka
Nechám si vyrobit cedulku s nápisem POUZE NECHODÍM JINAK JSEM NORMÁLNÍ Jinak totiž už fakt nevím, jak podobné situace řešit bez újmy na psychickém zdraví.
Věra Schmidová
Je zajímavé, co všechno dokáže fonendoskop
Když jsem před třiceti lety studovala na vyšší odborné zdravotnické škole, používali jsme fonendoskop pouze na poslech práce srdce, plic, dýchání, a ještě při měření tlaku. Toť vše. Víc nás neučili, na nic jiného se fonendoskop
Věra Schmidová
I to je život
Jistě znáte ty nové autobusy MHD, které mají „chlíveček“ pro kočárek a „chlíveček“ pro invalidní vozík. Pokud je člověk na mechanickém vozíku, nebo menším elektrickém, je to fajn. Nacouvá si do chlívečku,
Věra Schmidová
Trapas na entou
Občas se povede. A ani invalidní vozík vás vůči trapasům imunním neudělá. Někdy právě naopak – dopomáhá k nim, přispívá. Jako v tomto mém případě. Po dlouhém náročném dni plném stresu a shonu, ale bez jídla, jsem se rozhodla, že si
Věra Schmidová
Jak česká pošta (ne)doručuje balíky
Nevím, jaké máte s českou poštou zkušenosti Vy, já čím dál, tím horší. Jsem na invalidním vozíku a můj manžel také. Z toho důvodu raději nakupujeme přes internet. Jednak je to pohodlnější – nemusíme se zdlouhavě oblékat,
Další články autora |
Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie
Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Přes Česko přešly bouřky s krupobitím. Dálnici D1 pokrylo bahno a větve
Do Česka přišly přívalové deště, na některých místech padaly i kroupy. Hasiči hlásili desítky...
Německo je otřeseno. Přišel brutální útok na politika, pak následoval další
Na lídra kandidátky německé sociální demokracie (SPD) v Sasku do evropských voleb Matthiase Eckeho...
Vyváděla strašné věci. Zahradil označil Jourovou za nejhorší z eurokomisařů
Premium Když Česko vstoupilo 1. května do Evropské unie, byl tam matador ODS Jan Zahradil kooptován...
Severní Makedonie zvolila novou prezidentku. Předchůdce uznal porážku
Severomakedonský prezident Stevo Pendarovski uznal porážku ve středečním druhém kole prezidentských...
Izrael otevřel přechod Kerem Šalom, pomoc se k civilistům přesto nedostává
Do Pásma Gazy ve středu přes klíčové hraniční přechody na jihu oblasti nepřicházela žádná...
USA pozastavily dodávky bomb Izraeli. Nechtějí krveprolití v Rafáhu
Spojené státy odložily plánovanou dodávku munice Izraeli a kvůli jeho operacím v Rafáhu na jihu...
Plat 200 tisíc čistého, k tomu tučné náhrady. Co čeká na nové europoslance
Premium Poslední měsíc zbývá do voleb do Evropského parlamentu. A českých 675 kandidátů, kteří usilují o...
Prodej, Domy Na klíč, 132,3 m2
Liberec
4 499 000 Kč
- Počet článků 92
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 967x
vystudovala jsem fyzioterapii a psychoterapii, od roku 1986 jsem na invalidním vozíku. Ráda bych touto stránkou ukázala všem, že i přes to se dá dělat spousta zajímavého. Píši kníhy, povídky, články hlavně o vozíčkářích, o psech, o životě.. Publikuji v různých časopisech. Věnuji se mnoha koníčkům, mezi něž patří například balet na vozíku, tance na vozíku, monoski. Zajímám se o čínskou medicínu, alternativní způsoby léčby (masáže, akupresura, léčba drahými kameny).
Více povídek najdete na veraschmidova.eu