„ Hugo je dyslektický, hyperaktivní blbec.“ Když jsem od Zdeny slyšela tento popis jejího psího miláčka, nevěřila jsem vlastním uším. „Vždyť sis pro něho jela dvě stě kilometrů, dala za něj osm tisíc…“ nechápala jsem. Odpovědí mi bylo pouze její mávnutí rukou.
„Co ti o něm řekl tenkrát chovatel? Ptala ses na povahu?“ vyzvídala jsem dál.
„Ano, ptala. Řekl mi pouze, že je to živý, hodně aktivní jezevčík. To se mi tenkrát moc líbilo. Já jsem taky hodně aktivní. Jenomže on je hyperaktivní a blbec k tomu.“
Vůbec se mi její slova nelíbila. Řekla jsem jí to. Jsem milovník a velký zastánce všech pejsků a tvrdím, že chyba je vždy v majiteli , v jeho způsobu výchovy a přístupu k pejskovi.
„Ty mi nevěříš,?!“ málem se urazila. „Vezmi si ho na pár dní a uvidíš.“
S Hugem jsme se znali jen velmi zběžně, ale neměl problém jít se mnou – miloval změnu: „Dobrá, půjči mi ho na dovolenou. Pojedu na kole na chalupu, aspoň nebudu sama. Tam se může vyběhat a vyřádit, že mu ani síly stačit nebudou“
Zdena se na mě podívala, jako bych utekla z blázince. Nadechla se, pak ale mávla rukou se slovy: „Když myslíš.“ Při odchodu jsem ještě zaslechla její slova: „Klidně si ho můžeš nechat.“ Tak to už jsem teda vůbec nechápala.
Když jsem chtěla na druhý den Huga posadit do košíku na kole, bránil se, jakoby mu šlo o život.
„Chceš utíkat? Dobrá, je to ale třicet kilometrů, brzy se rád svezeš.“ Hugovi to evidentně nic neříkalo, protože poletoval a poskakoval okolo mě jako štěně a ne jako pes, kterému je už pět let.
„Šetři síly, kluku,“ varovala jsem ho.
Chyba! Šetřit síly jsem měla já. Hugo lítal jako splašený a neustále se na mě díval s otázkou v očích: „Tak co je? Kde to vázne? Přidej trochu!“
Na chalupu jsem přijela v rekordním čase, zchvácená a zpocená. Buchla jsem sebou do trávy a snažila jsem se nabrat nové síly. Hugo lítal okolo mě, tahal mě za kalhoty, nosil balónek a snažil se mě vtáhnout do nějaké hry.
„Vydrž chvilku! Já si musím odpočinout.“
To slovo zřejmě Hugo neznal, ale asi mu znělo jako „kočička“ protože začal zběsile lítat sem a tam, pořád dokola.
Tak aktivní jezevčík, to byl fakt unikát. Nechala jsem ho teda lítat po zahradě a šla si uvařit kafe. V klidu jsem chtěla na něho něco vymyslet. Jenomže slovo „klid“ jsem teď musela na pár dní ze svého diáře úplně vymazat.
Ve chvíli, kdy jsem si sedla s hrnkem kávy do křesla, se můj nový malý kamarád přiřítil rychlostí světla. S přesností neřízené střely, mi začal celou chalupu převracet naruby a demolovat i to, co se do té doby zdemolovat vůbec nedalo.
„Hugo! Hugo!“ Řvala jsem na něho. Nic. Ohluchl.
„Na!“ Sluch se mu zázračně vrátil. Dala jsem mu žvýkací tyčinku v naději, že přestane s demolicí mé chalupy. Marná naděj! Za dvě vteřiny tyčinka zmizela v jeho útrobách a za další tři pokračoval v divokých nájezdech úplně na vše.
„Tak to teda ne! Ven!“ Slůvko „ven“ bylo magické a bylo jediné, kterému Hugo rozuměl. Vzala jsem z předsíně balónek a hodila ho na opačný konec zahrady. Snad během pěti vteřin stál i s balónkem u mých nohou. Hodila jsem ho teda až k plotu – opět byl okamžitě zpět.
„Já ti protáhnu kostru!“ S vynaložením všech svých sil, jsem balónek hodila až na louku za zahradou.
„Teď se ukaž!“
Ukázal a ani mu to moc
dlouho netrvalo.
Asi po pátém hodu na louku se Hugo vrátil bez balónku a se strašně smutnýma očima. Bylo mi ho líto.
„Nic se neděje, máme druhý,“ utěšovala jsem ho. Spolu s novým balónkem jsem si vzala ven i dalekohled, že se trochu podívám po okolí.
Když jsem balónek hodila opět až na louku, pro jistotu jsem ho dalekohledem sledovala. Za chvíli se v mém zorném poli objevil Hugo. Uchopil balónek do tlamičky, rozhlídl se kolem a začal vyhrabovat v zemi jámu, aby do ní následně balónek vložil a zase zahrabal.
Než jsem se stihla vzpamatovat, stál u mě s tím nejnešťastnějším pohledem, který říkal:
„Ztratil se. Co já, chudák, budu teď bez balónku dělat?“
„Hugo! Kde máš balónek? Přines!“
Tak smutný kukuč by rozplakal každého.
„Ty si ze mě děláš srandu – zahrabávat balónky! Lítej si tady teda sám.“ A už jsem chtěla odejít, když jsem dostala nápad: „Ne! Běž, vyhrab ty balónky a pěkně mi je přines!“
Nic.
„Slyšel jsi?! Mazej!“
Na důkaz toho, že to myslím vážně jsem se otočila, odešla do chalupy a pro jistotu za sebou zabouchla dveře. Sedla jsem si do křesla a zavřela oči, abych si užila chvíli klidu. Zlá předtucha mě ale po chvíli donutila vyjít z chalupy a dalekohledem vysledovat, jak daleko je můj malý společník. Opravdu byl na zahradě. Zde ale vyhrabával úplně všechno, jenom balonky ne. Žádná květinka jeho útok nepřežila, keře už taky ležely na zemi a já v hrůze, že mi snad vyhrabe i stromy, jsem ho raději zavolala k sobě.
„Na!“ Nasypala jsem plnou misku granulí a doufala, že po vydatném jídle bude aspoň chvíli odpočívat. Opět chyba! Granule během pár vteřin zmizely a malý jezevčík se na mě díval tak hladově, že by mě ochránci zvířat okamžitě zavřeli za jeho týrání hladem.
„To snad ne! To ti, kamaráde, musí stačit!“
Na důkaz strašného hladu mi okamžitě začal konzumovat všechny květiny v květináčích. V klidu jsem je položila na skříň. Navzdory tomu, že se moc snažil, vyskočit na ni se mu nepovedlo.
„Už přestaň, nebo ti dám na zadek!“
S vyskakováním na skříně sice přestal, ale pro změnu se je snažil podhrabat.
To už bylo i na mě moc. Naložila jsem mu jich pár na zadek, vykázala ho do pelechu a zhasla. Celou noc jsem poslouchala, jestli něco nedemoluje. Byl klid. Hurá!
Moje radost ale trvala pouze do rána. Když jsem vstala a uviděla do poloviny pokoje úplně zničený a rozžvýkaný koberec, vzala jsem misky a zkonstatovala:
„Okamžitě jedeš domů! Už tě nechci!“
V té chvíli se stalo něco, co mi vyrazilo dech – Hugo sklopil uši, stáhl ocas, provinile se přišoural ke mně a začal mi opatrně olizovat ruku. Jeho pohled říkal:
„Promiň. Nezlob se.“
„Ne! Nevěřím ti! Konec! Balím a ty jedeš domů! Vrátím tě. Já jsem si sem přijela odpočinout, nabrat síly a ne přijít o nervy a všechen majetek. Konec!“
Na důkaz toho, že to myslím vážně, jsem pokračovala v balení jeho věcí.
Hugo mě chvíli sledoval, potom ale vyběhl ven, aby se vzápětí vrátil i s balónkem. Položil mi ho ke dveřím a utíkal pro druhý.
Zbytek dovolené jsme strávili ve vzájemném porozumění. Hodně jsme spolu běhali, teda já jezdila desítky kilometrů na kole a Hugo utíkal vedle mě, plavali jsme spolu v rybníce a bylo nám moc hezky.
Po návratu domů se mě přítelkyně zeptala: „Tak? Měla jsem pravdu? Hyperaktivní blbec.“
„Ne,“ oponovala jsem. „Hyperaktivní gauner.“
„Ha, há!“ Zvolala vítězně. „Už se nemůžeš dočkat, až mi ho vrátíš, co?“
Hugo se tlačil na moje nohy a smutně čekal, co bude.
„Ani ne. Ráda bych si ho nechala. Poslouchá na slovo. Když chci, v klidu mě nechá vypít kafe, nebo přečíst knížku.“
„Jak jsi to, prosím tě, dokázala?“ Přítelkyně se na mě nevěřícně podívala.
„Objevila jsem bezva fintu,“ přiznala jsem se jí. „Stačí, když mu pohrozím, že ti ho vrátím.“
