Proti korespondenční volbě se zvedla nepochopitelně urputná vlna odporu ze strany opozice. Některá tvrzení používaná politiky ANO či SPD jsou skutečně podivuhodná. Podívejme se na ta hlavní bez emocí.
Častým „argumentem“ proti korespondenční volbě je, že lidé pobývající v zahraničí budou bonusem korespondenční volby zvýhodněni oproti voličům doma. To je zajímavé, lze o tom třeba i diskutovat, ale dá se to také velmi snadno otočit. V současnosti jsou totiž zcela fatálně znevýhodněni. Průměrná vzdálenost bydliště občana od volební místnosti je v rámci České republiky v řádu nižšího počtu kilometrů. V zahraničí jsou to desítky až stovky kilometrů, nezřídka i tisíce. Ústava říká (Článek 18 odstavec 3), že právo volit má každý občan České republiky. O místu pobytu nehovoří. Z pohledu Ústavy má občan pobývající dlouhodobě na Novém Zélandu naprosto stejné právo volit, jako občan pobývající dlouhodobě v Průhonicích. Pokud občan pobývající na Novém Zélandu má do volební místnosti v Austrálii cestu dlouhou 2000 kilometrů, je zjevné, že je znevýhodněn, a dokonce je otázka, zda mnohým lidem v cizině není jejich právo volit efektivně zmařeno.
Další vcelku častý opoziční argument je, že volit by měli jen ti, kteří v České republice platí daně. Když odmyslím, že volič v zahraničí může být poctivý plátce některých daní (třeba namátkou z nemovitostí), případně že může být v cizině poměrně dlouhodobě kvůli studiu, vědecké stáži a z mnoha dalších důvodů, do kterých popravdě nikomu nic není, vždycky jde v podobných děleních o vytváření občanů první a druhé kategorie. Je to otevření Pandořiny skřínky. S jakou podmínkou přijde někdo příště? Nezapomeňme, že je například hodně voličů, kteří sice žijí v ČR, ale daně žádné (snad kromě DPH a možná spotřební daně) neplatí. A co když někoho napadne, že volební právo by měli mít jenom ti, kteří se narodili na území republiky? Podobných více či méně absurdních podmínek lze vymyslet dlouhou řadu.
Prý to děláme jenom kvůli lepšímu volebnímu výsledku koaličních stran v zahraničí. Vzhledem k tomu, že korespondenční volba je na stole zhruba dvacet let a měly ji v programech i politické strany vzniklé dříve, než byl založen STAN, je to argument pofidérní až zmatečný. Vidím za ním snahu atomizovat jakýkoliv návrh, jakékoliv řešení, najít v něm něco, co má věc zpochybnit v očích občanů. Co je výsledkem takového přístupu k politice? Nenávistná atmosféra v zemi a to, že jako národ před sebou tlačíme hory problémů, o kterých všichni vědí, ale nikdo není ochoten je řešit.
Z podobného hnízd je i tvrzení o možném porušení tajnosti volby. Ústava samozřejmě hovoří o tajné volbě, ale tajné před státem. Nikomu není naprosto nic do toho, jestli se občan Novák poradí nebo neporadí s manželkou nebo s bratrem nebo třeba s kamarády v hospodě. To je jeho věc a politici do toho (naštěstí!!!) nemají, co mluvit. Ještě vypečenější je tvrzení, že někomu bude k soukromí volby chybět plenta z volební místnosti a okolí na něj bude činit nátlak. Kdo toto říká, říká zároveň, že čeští občané jsou nesvéprávní chudáci, kteří si bez opozičních politiků ani nezavážou tkaničky. Ale skutečně občané potřebují stát k tomu, aby si uměli udělat v soukromí provolbu? Představte si to tak, že kolem voliče někde v Texasu stojí celé příbuzenstvo a pod nátlakem ho nutí volit STAN nebo ODS. Má o tom v reálné rovině vůbec smysl diskutovat? Myslím, že ne.
Oblíbené tvrzení je, že Francie korespondenční volby zrušila. To je pravda. Ale pro Francouze pobývající v čase voleb v cizině byla zavedena volba elektronická.
A tak je to v oné „diskusi“ o korespondenční volbě vlastně se vším. Opozice zoufale vymýšlí, které detaily by napadla a na jakém základě by tuto myšlenku zdiskreditovala. Ve skutečnosti ale pošlapává Ústavu a snaží se prodlužovat omezování volebního práva mnoha občanů. Jistý opoziční vůdce vcelku nedávno napsal knihu o tom, o čem sní, když náhodou nemaká pro lidi. V té knize pěl na korespondenční volbu ódy a sliboval její rychlé zavedení. Nyní je největším bojovníkem proti.
Co je na tom varující: Kdo je ochoten zadupat do země práva jedné skupiny občanů, udělá ve chvíli, kdy je to pro něj prospěšné, to stejné s právy jakékoliv jiné skupiny.
