Důvěra ve vládu je nízká, občané jsou rozčarováni, mnozí asi i zklamáni. Velmi dobře tomu rozumím. Mnoha lidem se zdá, že se Česká republika tak nějak „plácá“ ve svých problémech a situace se nikam nehýbe.
Nesporně náladě nepřidá ani permanentní pesimismus médií. Konec konců věštění tragédií patří k běžnému způsobu zvyšování prodeje. Jak se říká už v prvním semestru žurnalistiky: Věta „Vlak vyjel z Brna a bez větších problému dorazil s běžným zpožděním do Prahy“ je informace. Nikoho asi nijak moc nezaujme. Avšak věta „Vlak z Brna do Prahy vykolejil, záchranáři prohledávají trosky“, to je zpráva a bude na titulní straně.
Z přívalu průšvihů, kauz, pseudokauz, vulgarit a dalších negativ je těžké vydolovat trochu optimismu. Přitom, nehledě na fakt, že situace byla zlá poslední čtyři roky a že se lepší jen opravdu pomalu, se přeci jenom nějaké důvody k optimismu najdou.
Třeba se podívejme na tato čísla:
390, 370, 343.
A postavme si vedle toho tato čísla:
360, 295, 252.
Ta první řada jsou plány tehdejší ministryně financí Aleny Schillerové, jak si v roce 2021 představovala schodky na roky 2022, 2023 a 2024.
V druhé řadě je skutečný výsledek, jak jsme ho zvládli snížit za rok 2022 a plány na roky 23 a 24.
Rozdíl je 190 miliard korun.
190 miliard, o které jsme již snížili a ještě snížíme schodky ve srovnání s tím, jak to chtěla Alena Schillerová (a to navzdory obřím výdajům spojeným s energetickou krizí). Ona by každého občana této země včetně nemluvňat zatížila DALŠÍM DLUHEM kolem 2000 korun. Kdo se chce přesvědčit, že ten plán byl opravdu připravený ministerstvem financí a schválený vládou Andreje Babiše, najde podrobnosti ZDE.
To je, myslím, dobrá zpráva, že se ji to nepovedlo.
Ostatně někdy se musím Aleny Schillerové zeptat, jak se jí podařilo mít v roce 2019 schodek skoro 30 miliard korun. Při ekonomickém růstu tři procenta, v době nízké inflace, v podstatě bez nezaměstnanosti a po nule o rok dříve?! To patří, myslím, mezi velké záhady české ekonomické historie.
Dobrá zpráva je i pokles inflace.
Data za srpen sice trochu rozpačitě, ale přesto potvrzují nastoupený trend, růst inflace stále zpomaluje. Ne tak výrazně, jak bych chtěla, ani tak výrazně, jak by potřebovala ekonomika, ale ten trend je jasný. Plně sdílím obavy některých ekonomů z toho, že zvyšování měnové zásoby (ať již jako měřítko vezmeme M2 nebo M3), představuje riziko. Stejně tak nevidím ráda oslabování koruny, což podporuje dovoz inflace. Ale přesto plně věřím predikci ČNB, že příští rok se inflace dostane k úrovni dvou procent.
Jsou i další dobré zprávy.
Například ta, že se daří držet nezaměstnanost na velmi nízké úrovni. To je důležité jak pro sociální stabilitu, tak také kvůli faktu, že nízká nezaměstnanost zlepšuje vyhlídky na růst mezd, a tedy na to, že se již brzy vrátíme i díky nízké inflaci k růstu reálných mezd. Tedy k růstu životní úrovně.
Vládní politika, jakkoliv kritizovaná a napadaná opozicí, postupně začíná přinášet výsledky. Kdysi nám opozice neustále opakovala, abychom postupovali „jako Maďaři“. No Maďaři mají ve srovnání s námi inflaci dvojnásobnou. Teď nám stejní lidé dávají další „dobré“ rady. Třeba podle Karla Havlíčka bychom neměli přeceňovat schodky, protože dluh je celkem v pohodě. Že za něj příští rok jen na úrocích zaplatíme 95 miliard už ale nedodává.
Vidím to jinak. Vláda naopak, i za cenu dočasné ztráty popularity, musí udržet svůj ozdravný kurz. Reformy se nesmí zastavit, naopak je potřebujeme prosadit rychle a efektivně. Když vydržíme, příští rok těch dobrých zpráv přibude.
