Osm let jsme poslouchali, že na všechno máme a nic není problém. Mnozí tomu i uvěřili. Za mne je hlavní linkou programového prohlášení naší koaliční vlády velmi realistické přiznání pravdy: Na nic nemáme a všechno je problém.
To neznamená, že bychom byli již nyní svědky rozpadu státu v přímém přenosu, že by se všechno hroutilo. Ale přesně k tomu jsme naprosto nezodpovědnou strategií vládních financí směřovali. Další důvody, proč jsme na hraně útesu? Přehlížení absolutně klíčových problémů, rezignace na cokoliv, co by se dalo označit jako restrukturalizace naší ekonomiky, pokračující podpora koncernů, nadnárodních firem a obecně „velkých“ místo pomoci malému a střednímu podnikání, minimální pokrok v digitalizaci a vyšší efektivitě státní správy… Byla by jich ještě dlouhá řada. Na cestě k dramatu jsme zastavili za pět minut dvanáct nebo možná ještě spíše až pět minut po dvanácté.
Obrat směřování nebude snadný a nebude bezbolestný.
Vládní program se snaží dávat odpovědi na všechny hlavní potíže naší země a společnosti.
Některé jsou přirozeně lidské a na ty nabízíme řešení především díky tomu, že máme k politice diametrálně odlišný přístup, než naši předchůdci. Pro nás nebude problém přestat se s občany bavit stylem „já jsem majitel“ a vy jenom „zaměstnanci holdingu“. Jsme zvyklí diskutovat s lidmi jako s partnery, sousedy a přáteli. Zvláště Starostové jsou zvyklí jim předkládat účty a zodpovídat se.
Většina problémů naší vlasti je však ekonomických či jinak odborných. Vládní program nabízí řešení někde konkrétnější, jinde méně. Nynější opozice z ANO či SPD zdůrazňuje tu nekonkrétnost. Ale pro mne je hlavní, že v tom textu jsou problémy pojmenovány a odpovědi na ně řečeny či alespoň naznačeny.
Například. Roky víme, že „nemáme problém“ s celkovou mírou investic (nechci to teď přesně rozebírat, bylo by to dlouhé, ale platí, že z analýzy výdajové stránky tvorby hrubého domácího produktu je míra investic v naší zemi vyšší, než je běžné v Evropě i ve většině vyspělých zemí). Máme ale problém s jejich efektivitou a nasměrováním. Velmi zjednodušeně: Relativně krátce (ve srovnání s morální životností) odepisujeme „železo“, naopak dlouho trvá odepisování „myšlenek“. Jenže právě ty jsou nejrychleji nahrazovány novými, efektivnějšími, které nesou vyšší přidanou hodnotu.
O tom, že je třeba to změnit, mluvily předchozí vlády osm let. Osm let slov s minimem skutků. Proto pořád jednou nohou vězíme v tisících tun „produkce“, ale užitek z nich (finanční, tedy ani mzdový) neodpovídá vyspělým zemím.
Co o tom programové prohlášení říká? Slibuje v oblasti veřejných výdajů významné kroky v zajištění čistoty soutěžení, v omezení klientelismu, ve férovosti rozpočtových investic. Slibuje přesun pozornosti z podpory „velkých“ na podporu „malých a středních“. Pro sféru soukromých investic pak přichází kabinet premiéra Fialy s velmi konkrétním projektem snížení počtu odpisových skupin a zkrácením odepisování v některých z nich. To je modernizační impuls do české ekonomiky, to je významná restrukturalizační nabídka pro průmysl i pro ostatní odvětví hospodářství.
Nedávno jsem byla v televizní diskusi o ekonomických aspektech vládního programu a proti mně seděli Karel Havlíček (ANO) a Tomio Okamura (SPD), který v předchozích letech podržel minulý kabinet vždy, když to pro udržení moci bylo potřeba. Oba nesou plnou odpovědnost za neblahý stav, do kterého jsme se dostali. A oba „kritizovali“ velmi hlasitě právě tu údajnou „nekonkrétnost“.
Snažili se překřičet (a to doslova) moje argumenty a v tu chvíli mi byla jedna věc jasná: Oba se bojí. Bojí se změny kurzu naší země a změny stylu vládnutí. Bojí se toho, že tato vláda má odvahu říkat občanům otevřeně, jak se věci mají, a dělat kroky k tomu, aby se rozhodování o zemi vrátilo do rukou občanů této země.
Třeba tím, že když v programovém prohlášení říkáme: Průměr platu učitelů = 130 procent průměru všech platů, nebo když tam říkáme, že minimální mzda bude valorizována vzorcem podle vývoje mezd, tak tím stejným nová politická reprezentace také říká, že se vzdá části „moci“ a předá ji občanům. Vzdává se toho, že „hodný strýček“ bude hlásat „přidáváme učitelům“ nebo „přidáváme lidem s nejnižšími mzdami“. Nebude to žádná dobrotivost politiků, politici zde budou od toho, aby zajistili, že lidé dostanou to, na co budou mít právo. Politici přestanou být dobrodinci, z jejichž vůle budou přidělovány benefity. Budou zaměstnanci voličů, jejichž povinností se stane naplnit zákony.
To je pro mne hlavní myšlenka programového prohlášení vlády. A proto má moji plnou podporu.
