Neděle 3. 9. 2017. Prší celou noc a celé ráno. Vypadá to, že dnes bude odpočinkový den. Doufám, že jenom tenhle. Ještě nám do konce zbývají čtyři dny a nerada bych je strávila u televize!
Včera jsme měli další motorkový výlet. Tentokrát s námi jela ještě Vika, sestra Ivanny. Měla výlet slíbený, jako odměnu za hlídání Ivannčiných a Honzových ratolestí.
Původně to měla být poklidná vyjížďka nenáročným terénem po lesních cestách s obědem v přírodě. Jenomže, stav cest, jak si je pamatovala Ivannka před několika lety se rapidně zhoršil. Už když naše skupina odbočila na cestu, po které jsme jeli offroad hned první den, blesklo mi hlavou, že jestli nezatočíme někam jinam, bude to zase adrenalin. Cestu, kterou dával Michal na motorce stěží sám,měl absolvovat ve dvou a navíc s Viky, která na tenhle styl jízdy není vůbec zvyklá.
Část kluci vyjeli na motorkách i s holkama v tandemu, ale pak už to opravdu nešlo a Ivannka s Viky musely po svých. My jsme se s naší "Kajmankou" drápali pomalu nahoru a byla jsem moc ráda, že máme čtyři kola a náhon na všechny. Občas jsme jeli jen po třech.
Asi 200 m po té, co holky slezly z motorek a vyrazily po svých, jsme dohnali Michala, opět s motorkou na zemi. Už ji zvedal a zjišťoval škody. Ulomená páčka brzdy, přihnutý výfuk, ohnutá stupačka a trocha odřených plastů. Nic vážného, motorka naskočila, nohy a ruce jsou v pořádku. Jedeme dál!
Tento týden už podruhé, jsme zdolali Rokytu Veliku. Děvčata musela několik úseků překonat pěšky a i my jsme dvakrát slezli ze čtyřkolky a tlačili, abychom se nepřevrátili. Ale ty panoramata!!! Prostě nahoře na všechno zapomenete a koukáte a koukáte. Paráda.
Když jsme si odpočinuli po náročném výkonu, pokračovali jsme dál a pomalu hledali místo na piknik. Ukrajinci naštěstí takovéhle akce pořádají celkem rádi, tak není problém najít místo s ohništěm. Vláďa vybaven pilkou a sekerkou, jako správný zálesák, připravil dřevo a založil oheň. Kluci se ujali dalšího zpracování paliva a úpravy ohniště a za chvíli bylo vše připraveno pro uvaření oběda.
Předem naložené kousky masa se zeleninou zabalené v alobalu byly vynikající. Vláďa a Honza jako kuchaři opět nezklamali!!
Zpáteční cesta proběhla bez větších nesnází. Z předchozí vyjížďky už jsme věděli, co nás přibližně čeká, a že po jednom drsnějším klesání, už bude v podstatě normální cesta.
Večer byl ještě ve znamení Ukrajinsko-České družby. Abych to trochu vysvětlila: Kromě ukrajinky Ivannky, která se vdala k nám do jižních Čech, je tady ještě Valja s dvěma syny. Valja se po letech života v naší jihočeské vesnici, odkud pocházíme, vrátila na důchod zpět domů do Mykulychynu. Cca před 20ti lety odešla s dvěma malými syny do Čech pracovat. Kluci Roman a Ruslan chodili v Čechách do školy, Valja se tu potřetí vdala. Kluci se vrátili zpět na Ukrajinu už před časem a zdárně podnikají. Valja se se svým českým manželem rozhodla strávit důchod taky ve stínu Karpat.
S množstvím vypité vodky padaly jazykové bariéry, i když nebyly velké ani před tím, a veselá směsice češtiny, ukrajinštiny a trochu ruštiny se rozléhala po okolí do pozdní noci.
Dneska je sice některým trochu ouvej, ale to se do odpoledne spraví :-).
Myšlenka na závěr:
Po shlédnutí některých fotek a připomenutí si, kudy jsme to vlastně jezdili, jsem ráda, že můj taťka a Vláďova maminka nemají internet a vlastně neví co jejich "děti" tropí. Asi by nebyli rádi a měli by o nás strach. Buďte v klidu, já ho mám taky!!!
