Ukrajina cestou necestou: VIII. ... a zase offroad?

Sobota 2. 9. 2017.  Včerejší odpoledne jsme s manželem strávili prohlídkou Yaremche. Přes tohle městečko jsme už několikrát projeli.  

Jezdíme sem nakupovat, ale potřebovala jsem si ho prohlídnout z blízka a projít pěšky. 

Michal zůstal doma a udělal nutnou údržbu na motorce. Už to bylo potřeba, aby nezačaly odpadávat součástky. My jsme se zatím tedy potulovali po Yaremche.

Byl první školní den a to je tady vždy velká sláva, konají se slavnostní nástupy, zní proslovy a hymna. Děti a i jejich rodiče a prarodiče obléknou Huculské kroje a po slavnostním zahájení školní docházky jdou buď do restaurace na oběd (ti movitější), nebo jich většina odjede domů. Bohužel jsme žádný z nástupů neviděli, protože jsme si potřebovali vyměnit peníze v bance a chvátali jsme, než budou mít polední pauzu. Takže jsme pak na hlavní ulici potkávali pestrobarevné hloučky dětí a omladiny.

Hlavní ulice v Yaremche je hezká, upravená, plná restaurací a kaváren, různých obchodů a stánků s nabídkou turistických exkurzí. Je vidět, že se všichni snaží sem přilákat a udržet turisty.

Je tady i hezká tržnice s typicky Karpatskými suvenýry.  Mě ale přišly dost drahé a ani jsem nějak nezatoužila vlastnit huňaté vlněné podkolenky i když velmi hezky zdobené, nebo ovčí kožešinu. Já na tyhle věci moc nejsem. 

Do Yaremche jsme se vrátili ještě navečer v kompletní sestavě. Domluvili jsme si slavnostní večeři a tak jsem chtěla vyzkoušet slavnou restauraci Huculština. Je zmiňována v průvodci, který mi pomáhá plánovat naši cestu a i místní ji pochvalují. Bohužel se v restauraci konala privátní akce a tak jsme měli smůlu. Naštěstí si Vláďa vzpomněl, že nedaleko je jiná restaurace U Jakova a tam si pochutnali při minulé návštěvě. Neudělali jsme chybu. Jídlo bylo výborné a dobře udělané. I ceny byly příznivé (pivo 25,- hřiven, jídlo cca 100,- hřiven).

Ovšem poklidné a příjemné večeři předcházelo adrenalinové odpoledne.

Stroje v podstatě už dva dny odpočívaly, protože nějaká jízda po silnici, nebo jen prašné cestě nebyl žádný adrenalin. Kluky už svrběly zase ruce a tak bylo jasné, že vyrazíme po obědě na "malou vyjížďku".

Tady v horách je výraz "malá" hodně zavádějící, protože značení turistických tras nějaké je, ale žádná sláva a my stejně musíme jet tam, kam projede čtyřkolka a motorka. Takže nakonec dojedeme úplně jinam, než jsme si původně mysleli. 

Pro jistotu sebou vozíme, kromě mobilu a lékárničky i turistickou mapu, abychom alespoň přibližně určili, kde vlastně jsme. 

Nejdřív jsme objevili jednu krásnou vyhlídku, ze které jsme měli Mykulychin jako na dlani. Musím souhlasit tady s jedním místním domorodcem Romanem, že tahle "vesnice" zaujímá stejnou rozlohu jako Oděsa! 

Ano, věřím tomu, protože když se drápete se čtyřkolkou několik kilometrů do kopce lesem a necestou a najednou se před Vámi vynoří dřevěná chaloupka s kvetoucí zahrádkou, slepicemi a nezbytnou kravkou, tak nechápete, kde se to tady vzalo. Ale což děduška s bábuškou a kravka nebo koza, ale když tam ještě stojí žigulík, to nechápete už vůbec nic.

Obdivuji místní domorodce a horaly, protože život tady není žádné peříčko. I proto mně velmi překvapila informace od místní rodačky Valji, že z tohoto kraje mladí lidé neutíkají do města, jdou studovat a vrací se zpět. Žijí tady a snaží se pracovat v turistickém ruchu, nebo v obchodě, apod... Mají můj obdiv, já bych tady nepřežila jednu zimu.

Ale to už jsem zase odbočila od našeho výletu. 

Z překrásné vyhlídky jsme se vydali přes hlavní cestu dál do kopců. Vyškrabali se na Stajky (951 m n.m.), Smerickok (1007 m n.m.) a přes kopec Tovstyl (1016 m n.m.) jsme pomalu zamířili zpět.

Logicky, to co jsme nastoupali, jsme zase museli sjet dolů. Tentokrát to byl opravdu adrenalin, hlavně pro Michala, protože cesta byla opět plná hladkých valounů v kombinaci se štěrkem a plná výmolů. Když říkám výmolů, mám na mysli krátery v průměru 1 m a minimálně 30 cm hluboké, případně pro zpestření koryto vymleté vodou, případně ještě plné vody. Opět jsme několikrát brodili vodou, nebo tedy spíš bahnem a Michal 2x položil motorku.Jednou při cestě nahoru a podruhé cestou dolů. V některých úsecích jsem si říkala, že to snad ani nemůže sjet ve zdraví.

Když jsme se živi a zdrávi sešli v údolí u kapličky, rádi jsme tam nechali několik hřiven, jako poděkování, že jsme vyvázli se zdravýma rukama a nohama.

Po takovém výletu nám vždycky strašně vyhládne a tak po nezbytné hygieně, jsme se jeli nadlábnout s Honzou a Ivannkou do Yaremche. Šašlik s hranolkama, játra na smetaně a Vláďova hustá polévka plná masa, opečených brambor a fazolí byly skutečně skvělé.