Nějak večer nezvládám zapisovat zážitky. Takže zase se zpožděním. Včera se naše motorkářská skupina rozrostla o další posádku.
Honza s Ivannkou předali děti do opatrování mladší sestře a vyrazili s námi na celodenní výlet k Manyavskému vodopádu.
Větší část cesty se, bohužel pro Michala na Transalpu, odehrávala po silnici, ale naše tři stroje jsou natolik různorodé, že nejde 100% vyhovět všem. Já jsem si naopak užívala poklidné jízdy a pozorovala pestré okolí, kde se střídaly dřevěné chaloupky různé velikosti a stupně opotřebení, výstavní kostely a kostelíky se zářícími báněmi a obrovské domy a vily s vyřezávanými vstupními branami.
Mezi tím vším se pásly krávy a místy i kozy a nevzrušeně nás pozorovaly, co že to za blázny na řvoucích strojích jede kolem.
Měli jsme štěstí, právě v pondělí byl nějaký církevní svátek a tak jsme potkávali vyšňořené muže, ženy i děti, jak směřují do kostela.
Byla to překrásná, pestrá směsice svátečního oblečení a Huculských krojů.
Muži nosí bílé plátěné košile s vyšíváním na prsou a ženy a dívky sváteční šaty nebo pestrý Huculský kroj s nabíranou sukní a krásně vyšívanou halenou plnou pestrých květů. Samozřejmě nechybí vyleštěné boty a neustále mně překvapovaly slečny na jehlových podpatcích. Po cestě, kde bych si vzala tak pohorky, možná baleríny, si to vykračovaly na jehlách :-o !!
Jak jsme opouštěli hlavní silnici, kvalita cesty se výrazně zhoršila, klukům zasvítily oči a začali si užívat jízdu v terénu. Úplně to z nich zářilo,když mohli prolítnout louží a nebo hrábnout kolem na štěrku. Pochopitelně od začátku bylo jasné, že cíl cesty není vodopád, ale právě ta cesta. Mise byla splněna na 100%. Kluci se vyřádili při několikanásobném brodění říčky a jízdu jsme zakončili adrenalinovým průjezdem strmé stezky plné mokrých a kluzkých kamenů, která v době deště slouží jako další řečiště.
Nad vodopády, ( podle informační tabule jsem s vydatnou pomocí Ivannky vyluštila, že se jedná o 20 m vysokou kaskádu tří vodopádů, nejvyšší v Karpatech) je krásné tábořiště s betonovými ohništi. Tady jsme poobědvali opečené buřtíky, odpočinuli si a vydali se na cestu zpět.
Příprava oběda v přírodě. Už jsem skoro zapomněla jak chutná opečený buřtík z masa. :-).
Nesmím zapomenout na vodopád, když už jsme sem kvůli němu jeli. Ale fotit vodopád je opravdu lahůdka :-)
Ještě před naším odjezdem se z lesní cesty odněkud z kopců vynořila nablýskaná Toyota Land Cruiser a řidič se nás ptal, jestli se dostanou dolů pod vodopád a dál do vesnice Manyava. Koukali jsme na něho s otevřenou pusou a vysvětlovali, že cesta dál je dobrá tak pro motorky, ale rozhodně ne pro auto, i když terénní. Časem jsme zjistili, že Ukrajinci jsou schopní takovouhle cestu podniknout i s Fordem Fiesta čí Superbem, ale skvrny od oleje a olejové cestičky lemující lesní cestu hovořily za vše.
Pánovi v Toyotě jsme tedy cestu rozmluvili, ale my jsme se vydali tudy, kudy on přijel. Určitě jsme neprohloupili. Cesta byla příjemná, na naše stroje optimální a odměnou nám byly krásné výhledy do krajiny. Takovýchto výletů by mohlo být víc a doufám, že bude.
A proč se vlastně vodopád jmenuje Manyava? No protože se tak jmenuje vesnička, přes kterou se tam jede a hlavně klášter "Manyavski Monastir"
Zlákaly mně krásné ikony uvnitř v kostele a tak jsem si je šla, s šátkem na hlavě, prohlédnout. Fotit jsem si však nedovolila, mnich co tam zametal se na mě netvářil moc přívětivě. Nějaká ženská drzá tam ruší jejich klid, možná i proto, že jsem nehodila nic do pokladničky. Ale když já jsem měla u sebe jen mobil a kapesníky.
Dnes je plánován autovýlet do městečka Kolomyja. Má tam být muzeum kraslic (pysanok) a Huculské muzeum.
My tady totiž cestujeme po "Huculských Alpách"!!
Malá perlička na závěr:
Cestou domů jsme ještě potřebovali dokoupit nějaké zásoby a tak jsme zastavili před obchodem. A kde se vzal, tu se vzal místní hlídač. Asi to bylo hlídané parkoviště :-)
