Tak jsem v roce 89 nastoupila do pěkné zánovní luxusně vybavené Karosy. Veliké sedačky, místo na nohy, kvalitní občerstvení na úrovni, do kopce jsme pouštěli kouřové clony a všichni si dali pozor na to, aby nás předjeli. Byli jsme nadržení na nové zážitky. Hurrá, jedeme na západ. Vedoucí zájezdu, šofér, pokladník, tlumočník, všichni si s námi potřásli rukama, se slibem nádherných zážitků.
Tak jedeme. Do začátku máme plnou pokladničku, ještě dlužné úpisy s ruskými, africkými i asijskými podpisy, není se čeho bát. Pro jistotu máme i pár tun zlata, co se může stát. Vedoucí zájezdu se svojí partou je sympaťák znalý jazyků s kulturním přehledem, usmívá se, všichni se tváří rovně a čestně. Proč jim nevěřit, všichni jsme stejní, v oblečení od Jitexu.
Do 1993-tího km jedeme v poklidu, v euforii z nového výletu, zpíváme si, do klobouku vybíráme pro šoféra všimné.
Na 1993-tím km první problém. Ztrácíme u kloubáku zadní část. Je nám smutno. Ale vedoucí zájezdu nám vysvětlil, že jsme hloupí, že se nám pojede lépe a rychle. Tak jo, frčíme dál. Sice nám sem trouchu táhne, není už tak veselo, přestáváme slyšet, oči slzí, přestáváme vidět, ale vedoucí zájezdu je skvělý, tak proč ztrácet optimismus. Chybí nám sice účastníci z odpojené části, ale to oni zůstali stát na parkovišti, tak je nám vlastně dobře.
Zase frčíme dál, ale už to začíná drncat. Čím dál k západu, nafta je dražší a dražší, začínají se ztrácet podšálky, svačiny a je divné, že kolem vedoucího vzniká partička, která nás už mezi sebe nechce. Už se převlékli z Jitexu do Versaceho, začínají se bavit jen spolu a nadhazují změnu výletního plánu. Autobus nám nemůže patřit. Tak jsme na parkovišti prodali rezervu, z volantu stačí půlka a pro jistotu jsme si rozprodali i sedačky pod prdelí. Prý se o ně líp postaráme, když je bude vlastnit soukromník. Tak jsem začala platit nájem ze sedačky. Ale zadek mě bolí pořád stejně. A to jsem zjistila, že sedačky vlastní vlastě neznámý majitel.
Na 1997-mém km pokus o vzpouru. Chtějí nám vyměnit vedoucího zájezdu. Nás, už obyčejných cestujících, se to netýká. Vedoucí partička se nějak dohodla. Mají už i své sponzory, začínají se nám ztrácet. Frčíme dál a bývalý pokladník, vedoucí a další ze skupiny nám mávají v mercedesech, které nás rychle předjíždí.
Musíme stavět každé čtyři kilometry, ale je to tak nějak k ničemu. Kdo má chuť, může ale aspoň na guláš.
Rozmlácená, shnilá a malá česká Karosa se nějak rozpadá. Na opravu se všechny peníze z pokladničky ztratily. Táhne sem, zatéká, smrdí to tu a navíc už nemám nárok ani na tu sedačku. Vedoucí nám vysvětlil plakátem ze svého mercedesu, že na ty sedačky má nárok jeho zástupce a pomocníci, aby ten náš zájezd dobře vedli. Tak jim ty sedačky platíme, sami dřepíme na podvozku a drhneme prdelí o kanály.
Na 2014-tém km koukám znechuceně z okna a nevěřím vlastním očím. Ve druhém pruhu nás předjíždí polští účastníci zájezdu v luxusním autobuse, hele, za nima Slováci a Maďaři. No, to snad ne, Rumuni!!! Píšu proto, že k dnešnímu dni jsme dorazili, ale do Burgasu.
