Že jsem prý moc kritická, tak dnes trochu jinak. Chtěla bych tuto povídku věnovat lidem, kteří tráví svůj volný čas dobrovolně a bez nároku na honorář, což je v dnešní době spíše podivné, s jinými lidmi, kteří zůstali osamoceni, odstrčeni, zkrátka nejsou na tom moc dobře. Všem dobrovolníkům patří veliké poděkování.
Když přišla Karolína na zastávku, proklínala se. Před ní stálo už pár lidí a autobus přijíždějící ke kraji byl, jak jinak, narvaný. „Že jsem nešla na nádraží, je to pořád stejný, vím to a nedám si pokoj,“ povzdychla si. Nastoupila a chytila se tyče hned u řidiče, na volnou sedačku mohla zapomenout. Venku bylo tak milion stupňů a v autobuse se k tomu ještě nedalo dýchat. Všichni byli upocení, ospalí a přehřátí. Kdo mohl, opíral se hlavou o okýnko, ti šťastnější, kteří seděli vlevo, měli aspoň stín na své straně. Zbytek autobusu se vařil. Karolína se těšila, že až se konečně vymotají z přecpaného města a autobus zrychlí, třeba to pak profoukne trochu víc a aspoň na okamžik se bude moci pořádně nadechnout. Jenže v jednu hodinu po obědě, bylo projet město stejně náročné, jako na štědrý den shánět dárky. Na poslední městské zastávce nabrali už půl hodiny zpoždění. Visela odhodlaně na tyči, po zádech jí tekly čůrky potu, oblečení se nepříjemně lepilo, neskutečně ji bolela záda a sotva lapala po dechu. Počítala každou míjenou zastávku a děkovala i za náznak průvanu. Hodina v autobuse byla peklo. Když konečně dorazila a vystoupila, bylo to lepší snad jen o tu trochu čerstvého vzduchu, pokud se ovšem dá, letních třiatřicet na rozpáleném asfaltu, počítat za čerstvý vzduch.
Zůstala sama. Na návsi nebylo ani nohy. Z kabely si opatrně vyndala plastovou krabičku a kontrolovala svůj včerejší úlovek z lesa. Borůvky byly pěkně rozpatlané po víčku, zdálo se, že i lehce předvařené. „Sakra, tak to asi na šlehačku nebude, tak dáme všechno do koláče, babička bude i tak ráda. O borůvkách básnila už před týdnem, “ zhodnotila stav lesních plodin, ale pro jistotu už je nesla v ruce. „Ještě se musím zastavit v krámě pro mouku a… konečně se zchladím, “ úplně se zasnila. Babi, jak jí říkala Karolína, byla vlastně paní Kovářová. Bydlela sama ve starém kamenném domku vedle obchodu. Letní výhně tu vypadaly jako výmysl. Babi, která nevyšla celý den z bytu, mohla klidně doma nosit tlusté ponožky a stěžovat si na chlad. Z oken bylo vidět přímo na ulici, takže když měla Karolína přijet, sedávala v kuchyni a vyhlížela ji.
Karolína natrhala v lese jen slabé dva litříky, víc se v tom horku nedalo. Byla stejně dobrá. Když holkám v práci v pondělí říkala, že jde na borůvky, koukaly na ni, jak na blázna. „To půjdeš jako dnes, v tomhle pařáku do lesa? Ty nejsi normální, samý komár, klíšťata, napatláš na sebe tunu repelentu a prd platný! “ rozvášnila se Eva, kolegyně z práce. „ Ale já tam jdu jen pro bár borůvek, na chvilku k večeru. Slíbila jsem babičce, že přinesu na koláč a navíc, mně se v lese líbí! “ ukončila debatu Karolína. A měla pravdu. Milovala les. Ale „svůj les“. Takový ten borovicový. Vysoké stromy, spousta pěšin, na kterých to praská, když po nich člověk jde, nebo se naopak jemně zaboří do polštářů z mechu, všude roste vřes, voní smůla a jehličí. Sem tam vede pěšina přes prosluněnou mýtinu, kde když si člověk sedne na pařez a zaposlouchá se do lesního ticha, uslyší, jak se najednou to ticho postupně mění v neskutečný ruch různých náhlých ptačích výkřiků, kolébavého zpívání, bzučení a cvrkotu. „Ty už zase jedeš za babi? Byla jsi tam včera,“ divila se Jana. „No, když jsem slíbila ty borůvky, tak tam zítra nebo pozítří zajedu, budeme spolu péct koláč “ přikývla Karolína a byla naštvaná. „Pomalu, abych se tu zpovídala kam jezdím, když mám volno, taky už mi s tím svým zvědavým rypákem leze sakra na nervy,“ v duchu si zaklela. Neměla chuť se dál účastnit takové pitomé debaty a tak odešla do své kanceláře a do konce pracovní doby se už s nikým neviděla.
V obchodě na návsi nikdo zrovna nenakupoval. Asi všichni v tom vedru někam zalezli nebo šli na místní koupaliště. Karolína rychle proběhla kolem pultu s uzeninami a lahůdkami, bafla jednu polohrubou a honem k pokladně. Potom už zamířila rovnou za babi. Mávala hned, když vyšla z krámu. Věděla, že babi bude zase sedět u okna. Když přišla blíž, nikoho ale neviděla. Zaťukala na parapet. Jen ticho. Došla ke dveřím, ale ani po pátém zvonění se nikdo neobjevil. „ Co teď? Babi přece nemůže chodit, kde by byla?“ Rychle přemýšlela. Ale už cítila sevřené srdce, byť si to zakazovala, myslela na nejhorší. Položila borůvky s moukou na okno a vytáhla z kabely mobil. Zavolala paní Novotné, pečovatelce babi. „ Vy jste ta paní dobrovolnice?“ ozvalo se z telefonu. „Já Vám zapomněla zavolat. Paní Kovářové se udělalo v noci špatně. Odvezli ji do nemocnice. Měli jsme dneska od rána fofr, mně to úplně vypadlo, ještě jednou se omlouvám. Můžete za ní přijít? Určitě bude ráda, nemá ji kdo navštívit.“ Karolína si sedla na chodník a bylo jí moc smutno. Tak nějak bolavě a svíravě. Potom se rozbrečela.
