A na všechno už kašlu

Tak jsem se rozhodla, že se chvilku budu věnovat skutečné realitě. Chtěla bych se vyjádřit, vzhledem k tomu, že už nevím, kde jinde mě někdo uslyší, k dění v tomto státě. Jako občan České republiky mám vážné pochyby o tom, že žiji v demokratickém státě, kde jsou zachována rovná práva všem občanům. Budu se věnovat jen reálné zkušenosti, osobnímu příběhu. Žádné jedna paní povídala, slyšela jsem že…Toto je můj osobní příběh se střetem s demokracií. Dnes bych začala soudní mocí, poté o našich  exekutorech, jejich praktikách a jak se nebát, potom  bych probrala práci notářů a jejich notářské komory. A nakonec policie. Uvidíme, třeba máme obdobné zkušennosti, třeba nás je víc, jejichž práva jsou sice rovná, ale pro jiné rovnější  s posvěcením složek státu. Třeba mi někdo poradí, kde tedy už se dovolat práva, když stát selhává, velmi ochotně a rychle???  

Příběh první – počátek

Rozvedla jsem se, nic nenormálního. Potom se najednou začaly objevovat dluhy ze strany exmanžela. První exekuce na účet, nezaplatil si mobil, blokace mého účtu, v té době měl stavební spoření, nezájem.  Neplatil výživné. Já sama, dvě děti a bez práce, v invalidním důchodu.

Já měla na svou osobu půjčku 50 000 Kč. Splácela jsem pravidelně bez problémlů do zablokování účtu. Nemám na chleba, půjčku neplatím, ok, moje chyba. Soud. A tady to začíná.

V této době byl exmanželovo dluh na výživném  asi o desettisíc korun vyšší, než můj dluh vůči bance. Výrok soudu ohledně alimentů : „splácet dluh dle svých možností“ Podle exmanžela tedy 50 Kč, někdy, některý měsíc poslal, pak třeba půl roku nic a běžné výživné neplatil dál, sice dostal podmínku, ale pak amnestie, pro něj vše ok.

Já soud o půjčku, dluh ne vůči nezletilým dětem, ale vůči bance, výrok soudu: „žalovaná nabídla maximální splátku 300 Kč, zamítnuto, minimální splátka 1000 Kč. Tak jsem zaplatila poprvé, nešlo to, nezbývalo mi na jídlo, musela jsem platit dopravu do školy atd. Má povinnost je vůči dětem, vyživovací povinnost, k čemu mě to nutí, mám porušit zákon, mám zanedbat zákonnou vyživovací povinnost, co mám dělat?

Dva různí soudci, jeden chápe situaci dospělého zdravého  chlapa, žijícího v Praze, že je sice tři roky bez práce, žádnou nemůže údajně najít, žije z peněz svých přítelkyň a známých…, prostě  nemá peníze, jezdí si sice k moři i na hory – samozrřejmě i toto vše platí kamarádi, vždyť on nic nemá.

Druhý soudce nechápe samoživitelku, také bez práce, také nemá peníze, jaký je mezi námi rozdíl???

Že nemám koule, to asi jo a dál?? Jasný rozdíl, jeden dlužil vlastním dětem výživné, druhý dluží bance.

Rovná práva, demokracie??? Já nic z toho nevidím, nezažívám. Shrnutí : jsem loajálním občanem státu, jak se mám zachovat, když základní demokratické principy selhávají, jaká je cesta…poraďte mi.

Pochopte, dostala jsem se do stavu, že chápu, proč v padesátých letech vznikly pracovní tábory. To, kdyby mi před deseti lety někdo řekl, vysmála bych se mu.

Vlastně já to vše asi chápu, pokud ustoupím z premisy, že žiji v demokratickém státě. Potom ano. Vždyť já, my, jsme nevolníci, ne otroci, ti museli být živeni, šaceni a měli svoji cenu. My můžeme mluvit, demokraticky vlastně i svobodně, ale bez možnosti revize základních demokratických pilířů. A to se nebavím o právu na majetek a možnosti získat majetek, třeba ve státním výprodeji.

Příště o jednom z demokratických nástrojů – exekutorech.