Nejsme všichni ve freedivingu mistři světa nebo republiky, ale to neznamená, že bychom tento sport, který je ale pro mnohé i životním postojem a filosofií, měli méně rádi, že bychom neměli svoje fríčkový sny. Jen má snad potápění na nádech, bez omezující zátěže lahví se stlačeným vzduchem, v našich životech trochu menší nebo spíš jiné místo.
Ocean Devils - Vendula Strachotová
Když ke mně od brněnského lužáneckého bazénu doputovala informace, že se jednu dubnovou neděli pro držitele freedivingových licencí všeho druhu podává místo oběda zdokonalovací ‚DYN kemp‘, nebo-li sešlost za účelem zdokonalení plavání s ploutvemi pod vodou na co nejdelší vzdálenost, váhala jsem jen chvíli. Možná rozhodlo i to, že se s instrukrtorem kurzu Petrem Valou už dlouho potkávám na bazénu, kde se my všichni ‚amatéři‘ (ve smyslu výkonů a přístupu) snažíme něco pochytit a odkoukat od ‚Mistrů‘. Začalo to nesmělým pokukováním, kdy byl pro mě ‚Valouš‘ tím ‚no name‘ velkým borcem, co krájel vodu, jako by se v ní narodil a k tomu občas driloval jakousi útlou dívenku u rantlu bazénu. A pokračovalo postupným poznáváním, co a jak. Uvědomila jsem si, co hloupostí dělám jen proto, že nevím. Dnes je ta útlá dívka – Vendula Strachotová – mistryní republiky a Petr Vala tím, kdo rozproudil trochu stojaté vody brněnského freedivingového života.
Mám fríčkové licence (tři), za sebou potřebnou kurzovou teorii, zanoření na českých lomech i v rakouském Attersee a zhruba tříletou praxi ve stylu samouk, nebo-li sám se trénuju, sám se nořím. Mám chuť trénovat a bavím se tím. Ale znáte to. Na kurzu vám to ten Instruktor s velkých „I“ - chlapák, co dává běžně pod šedesát hloubky a délky bazénu točí rychleji než vojáci stříhali metr - promítne na plátno (v lepším případě) i vysvětlí. A vy to vstřebáváte a vstřebáte, všechny ty plicní kapacity, uši s bubínky a kovadlinkou i třmínky, tu chemii těla, nakopávání bránice i techniky noření. Pak si to zkusíte v bazénu, myslíte si, že tomu rozumíte a ejhle - spousta otázek se vám v hlavě narodí až ve chvíli, kdy se s tím poprvé a podruhé a po-x-té perete sami, třeba zrovna na bazénu. Jako by s narůstajícím kyslíkovým deficitem přibývaly i velké otazníky. Sakra, jak to ten Hanz dělá, že se s tou vodou vůbec nepere? Proč Petr po vynoření dělá ten svůj vydechovací rituál takhle a Románo úplně jinak? Proč se Roman nadechuje před zanořením jinak než ostatní? A proč já vlastně drtím ty šířky nebo délky? A je lepší zkracovat mezery mezi zanořením nebo zrychlovat a zvyšovat intenzitu? Hlavně už se mě na to neptejte, protože já to, bohužel, mnohdy sama nevím. A to, že nevím, mně vždycky lezlo šíleně na nervy.
Nepočítám-li exhibování pár jedinců, kteří po absolvování základních kurzů nakoupí drahou výbavu, pochlubí se vztahem k zajímavé komunitě a za měsíc už je nevidíte, schází se na bazénu v Lužánkách poměrně stálá sestava frrediverů a těch, kteří by se dobrými freedivery rádi stali. Motivace je samozřejmě různá – někdo chce závodit, někdo padat do hlubin, někdo se vznášet v menších hloubkách a jen tak si užívat návštěvu v podmořském světě.
Já se počítám k těm, kteří si chtějí jen pročistit hlavu, bavit se a relaxovat a odpoutat se od zemské tíže. Neočekávaným bonusem ale pro mě bylo i to, že mi jako dříve ‚klasické potápce s přístroji‘ po poměrně krátké době fríčkových námluv výrazně klesla spotřeba kyslíku, přibyl neuvěřitelný klid a krásný pocit, že mám i v případě neočekávaného zádrhelu spoustu času s tím něco dělat. Jako bývalého aktivního sportovce mě k tomu ale baví někam posouvat svoje výkony, své hranice. Poctivě na bazénu zdolávám někdy šířky, někdy délky, občas začnu svůj den v posteli osmistupňovou ‚carbon dioxide toleranční tabulkou‘ tříminutových zádrží dechu a někdy zadržuju dech i v běžném životě, ale to spíš z pudu sebezáchovy, aby ze mě nevypadlo při střetu s lidskou blbostí něco žalovatelného. Na bazénu koukám okolo, snažím se s menším či větším úspěchem porozumět tomu, o co se snaží ti lepší, proč dělají zrovna tohle a tímto způsobem. A právě snaha dělat to, co mě baví, líp a s potřebnou dávkou znalostí, mě vedla k tomu, že jsem šla poprvé od pionýrských dob zase jednou ‚kempovat‘.
Péťa s Vendulkou a 7 statečných jsme se sešli předpisově vyhladovělí a bez životadárné dávky kofeinu (prý zvyšuje tepovku, ale pro mě je to pohonná hmota) před nedělním polednem na Lužánkách. Doma jsme nechali husu se zelím, nesmrtelné otázky Václava Moravce i iluze, že přece jen o tom něco víme. První zjištění bylo, že ač všichni jakoby vzděláni, nejen že moc nevíme, ale už jsme si stihli vyrobit i pár nepříjemných zlozvyků. Smířili jsme se s nezbytností strečinku, oživili jsme techniky dechových cvičení i vyvážení a hurá na bazén. Komenský by zaplesal, protože následující škola hrou byla víc než poučná. Vendulka „kamerovala“, Petr se nestačil divit a posléze ani korigovat naše osobité a nadmíru originální styly. Takže znovu a znovu zanořit, soustředit se na uvolnění, techniku kopu, koordinaci, zaklesnutí rukou a….už neslyším, jsem pod vodou! Zdokonalovali jsme se za pochodu i v energeticky úsporných stylech zanořování a musím říct, že když jsme lezli z vody, ani se nám nechtělo. Tedy alespoň mně ne, protože já vždycky začnu jet na ‚volnoběh‘ tak po třiceti minutách noření, kdy to začne být tak trochu jako ve stavu bez tíže. Délky se prodlužují, dech se moc nekrátí a já si užívám to krásný tichý plynutí, které mi dává zapomenout na všelijaké strasti, hloupého šéfa, nadváhu i toho hajzlíka na úřadě, co mě včera tak podusil.
Vrcholným číslem ale bylo procitnutí nad pořízeným videem. “Ježiš, ta velryba s vykloubeným pravým kotníkem jsem já? A ten cyklista – co kope a stojí na místě je kdo?“. Políčko po políčku vracíme ty usvědčující obrázky zpět a znovu rozebíráme chyby, o kterých jsme dosud neměli ani ponětí. Najednou vidím ten rozdíl, jak to někomu jelo a někdo stál na místě, hlava zlomená v záklonu, ramena v křeči, nohy po obrně…. Ale pak přichází malé pohlazení po mé zraněné freediverské duši - obrázky z posledního zanoření po hodinovém Petrově opravování a upozorňování na chyby. Všichni jsou najednou výrazně přirozenější, uvolněnější, já už to přes počáteční jemný odpor v pohodě dávám s rukama dopředu a né podél těla a ono to najednou jde a ani to tak nebolí. Najednou do tý vody patřím zase o kousek víc než dřív….A kdyby pro nic jiného, tak pro ten pocit volnosti a plynutí za to ta nedělní změna programu a chvíle s freedivingem stály…..
,
