Včera jsem kvůli jednomu nejmenovanému alkoholickému nápoji podstoupil pěší túru do jednoho nejmenovaného populárního obchodu, kde tento nápoj nabízeli za výrazně nižší cenu než kdekoli jinde. Po cestě se mi však přihodilo něco vskutku neočekávaného. Narazil jsem na chytrou popelnici.
François Marie Arouet
Ale začněme pěkně od začátku. Seděl jsem na Obilném trhu, kde se točí poměrně kvalitní plzeňská 12°, a při jejím popíjení jsem přemýšlel o... no vlastně jsem vůbec nepřemýšlel. Chtěl jsem sice přemýšlet o své diplomové práci, ale nějak jsem se k tomu nedostal.
Náhle mi zacinkal mobil - zpráva od přítelkyně. Skoč pro tu "píp" do "píp" a vem aspoň dvě. Odpověděl jsem OK, dopil, zaplatil a vyrazil.
Samozřejmě pěšky! Proč bych si kupoval lístek (šalinkartu/tramvajenku nevedu) v situaci, kdy jsem byl ideálně posílen kvalitním zrzavým mokem? Vždyť pěšky chodím rád, i když ten "píp" není zrovna nejblíž.
Zvolil jsem nejkratší cestu, jež shodou okolností vedla přes ulici Sokolská. No a tam se to stalo, do cesty se mi postavily dvě popelnice! To by samo o sobě nebylo v Brně, ani v žádném jiném městě, nic neobvyklého. Jedna z nich však byla literárně vzdělaná!
Na jejím zavřeném(!) víku ležela naopak otevřená krabice plná knih. Mačkali se tam mezi sebou Voltaire, Balzac a další literární velikáni.
Přemýšlel jsem, jestli si to tady někdo odložil, nebo zda je to skutečně určeno k rozebrání, v horším případě k likvidaci. Po chvilce přemýšlení jsem usoudil, že nechám rozhodnout osud. Jestli tady ty knihy budou, až se budu vracet z "píp", tak si je jednoduše vezmu.
Asi po půl hodině jsem se vracel s poměrně objemným nákupem a hle, krabice byla stále na svém místě. Zmizel z ní pouze Voltaire (sakra!). Na jednu stranu jsem byl smutný z toho, že někdo pokládá knihy, navíc kvalitní knihy, na víko popelnice. Na druhou stranu mě potěšil fakt, že je alespoň nehází přímo do ní a nechá je napospas potenciálně kolemjdoucím čtenářům.
Bez ohledu na to, že mě pozorovalo několik žáků na druhé straně ulice nacházející se průmyslové školy, začal jsem lovit. Vzhledem ke hmotnosti svého nákupu jsem však vybral jen "to nejnutnější k přežití".
V mé do té doby spíše z jazykovědných učebnic poskládané a nepočetné brněnské knihovně se nyní nacházejí již zmínění
Balzac (Otec Goriot),
Feuchtwanger (Žid Süss),
Otčenášek (Když v ráji pršelo),
no a zachránil jsem i Petišku (Svatební noci).
Voltaire by mi býval rovněž neunikl, ale to, že už tam soubor jeho povídek nebyl, mi vlastně dodalo zvláštní pocit klidu.
Ten klid znamenal, že jsem se v oné chytré popelnici nehrabal sám...
